This site uses cookies.
Some of these cookies are essential to the operation of the site,
while others help to improve your experience by providing insights into how the site is being used.
For more information, please see the ProZ.com privacy policy.
Freelance translator and/or interpreter, Verified site user
Data security
This person has a SecurePRO™ card. Because this person is not a ProZ.com Plus subscriber, to view his or her SecurePRO™ card you must be a ProZ.com Business member or Plus subscriber.
Affiliations
This person is not affiliated with any business or Blue Board record at ProZ.com.
German to Czech: Verschleppung und Obstruktion im österreichischen Zivilverfahren General field: Law/Patents Detailed field: Law (general)
Source text - German Hofrat des OGH Priv-Doz. Mag. Dr. Jürgen C. T. Rassi
Verschleppung und Obstruktion im österreichischen Zivilverfahren: Sieben Wege zur Obstruktion/Prozessverschleppung und ihre möglichen Gegenmittel
1. Einleitung
Als Richter des Obersten Gerichtshofs Österreichs und Privatdozent der Universität Wien, Institut für Zivilverfahrensrecht, fühle ich mich sehr geehrt, Ihnen im Rahmen der Karlsbader Juristentage 2019 Überlegungen zur Verschleppung und Obstruktion im Zivilverfahren darzulegen.
Die österreichischen Juristen blicken mit Stolz auf die durchschnittliche Verfahrensdauer bei kontradiktorischen Zivilverfahren. Diese beträgt in Österreich bei Verfahren vor Bezirksgerichten (zuständig bis 15.000 Euro und für bestimmte Spezialmaterien, wie zB Familienrecht, Bestandrecht) knapp neun Monate, während die Landesgerichte für die übrigen Causen 18,6 Monate pro Verfahren benötigen. Im Bereich des Arbeitsrechtsstreitigkeiten dauern Verfahren im Schnitt 8,7 Monate, bei Sozialrechtssachen (ungeachtet der dort oft vorgenommenen Sachverständigenbestellungen) gar nur 7,4 Monate. Nur ein Bruchteil der streitigen Verfahren dauern länger als drei Jahre. Diese Statistik umfasst nur kontradiktorisch geführte Prozesse, nicht aber Säumnisentscheidungen.
Ungeachtet dieser günstigen Verfahrensdauer sind auch österreichische Zivilprozesse durch Verschleppungmaßnahmen und Obstruktionsversuche bedroht. Die ZPO bietet aber eine Reihe von Möglichkeiten, eine missbräuchliche Prozessführung unmittelbar oder zumindest mittelbar zu verhindern: Zum einen ist der österreichische Zivilprozess von der starken und aktiven Stellung des Richters geprägt, dem die formelle und materielle Prozessleistung zukommt und der das Beweisverfahren weitgehend auch amtswegig führen kann. Der Grundsatz der Verfahrenskonzentration soll zum anderen aber auch durch die Pflicht der Parteien zur Prozessförderung und Mitwirkung im Beweisverfahren abgesichert werden, dies unabhängig von der jeweiligen Beweislast. Wenngleich die Parteien grundsätzlich die Möglichkeit haben, bis zum Schluss der Verhandlung ihr Vorbringen zu erstatten und ihre Anträge zu stellen, sind sie gehalten, ihre Prozesshandlungen ehestmöglich zu setzen. Verspätetes Vorbringen und verspätete Anträge können nämlich mit Präklusion, Kostenfolgen und Mutwillensstrafen sanktioniert werden. Darüber hinaus drohen einer Partei, die den Prozess dazu missbraucht, die berechtigten materiellrechtlichen Ansprüche ihres Gegners zu blockieren allenfalls auch zivilrechtliche Schadenersatzklagen.
Im Folgenden sollen sieben denkbare Fälle der Verschleppung und Obstruktion und die darauf möglichen Antworten beschrieben werden.
2. Verschleppung durch neues Vorbringen
2.1 Praktischer Fall 1: Das geänderte Vorbringen
A macht gegen B aufgrund eines Verkehrsunfalls Schadenersatzansprüche geltend. A stützt die Klage darauf, dass B den Vorrang von A durch Missachtung einer Stopp-Tafel verletzt habe. B bringt vor, dass A auf seinen Vorrang verzichtet habe, weil er vor der Kreuzung stehen geblieben sei. Nach drei Tagsatzungen mit der Vernehmung von mehreren Zeugen und der Durchführung eines Lokalaugenscheins scheint sich die Version von A zu bewahrheiten. Kurz vor Schluss der Verhandlung räumt B plötzlich eine Vorrangverletzung ein und hält sein Vorbringen, dass A vor der Kreuzung stoppte, nicht mehr aufrecht. Er bringt nun aber vor, dass das überwiegende Verschulden deshalb A treffe, weil dieser eine zu hohe Geschwindigkeit gewählt und auf das Fahrzeug von B nicht reagiert habe. Dazu beantragt B die Einholung eines verkehrstechnischen Sachverständigengutachten.
2.2 Antwort: Prozessförderungspflicht und möglichst frühes Vorbringen
Grundsätzlich ist der österreichische Zivilprozess davon geprägt, dass eine Partei bis zum Schluss der mündlichen Verhandlung erster Instanz neue tatsächliche Behauptungen vorbringen und die Aufnahme von Beweismitteln beantragen kann (§ 179 Satz 1 ZPO). Nach diesem Zeitpunkt herrscht das Neuerungsverbot, das nicht nur Tatsachenvorbringen und Beweisanbot, sondern auch Sachanträge und Einreden betrifft. Diese Systematik entlastet zum einen das Rechtsmittelverfahren, führt freilich zur Gefahr, dass die Parteien kurz vor dem Ende des erstinstanzlichen Verfahrens noch weitere Anträge stellen und so das Ende des Verfahrens immer weiter hinauszögern können. Um hier einer Verschleppung Einhalt zu gebieten, ermöglicht § 179 Satz 2 ZPO die Präklusion: Vorbringen kann vom Gericht auf Antrag oder auch von Amts wegen zurückgewiesen werden, wenn es, insbesondere im Hinblick auf die Erörterung des Sach- und Rechtsvorbringens, grob schuldhaft nicht früher vorgebracht wurde und seine Zulassung die Erledigung des Verfahrens erheblich verzögern würde. Das Gesetz sanktioniert verspätetes Vorbringen somit dann, wenn die Verspätung grob schuldhaft erfolgt ist. Auf eine Verschleppungsabsicht kommt es hingegen nicht an. Zudem darf ein Vorbringen aber nur dann präkludiert werden, wenn es zu einer erheblichen Verzögerung führen würde. Das ist dann der Fall, wenn das Gericht eine weitere Tagsatzung anberaumen müsste oder sonst aufwändige Erhebungen erforderlich wären. Die Präklusion ist eine unmittelbar wirksame und damit wohl die effektivste Maßnahme, die Prozessverzögerungen durch die Parteien zu unterbinden, während andere Sanktionen (vgl unten) lediglich mittelbar, nämlich durch Einflussnahme auf den Parteiwillen, wirken und nur im Nachhinein zum Ausgleich führen können. Verstärkt wird die Präklusionsmöglichkeit des § 179 ZPO durch die Wahrheitspflicht der Parteien und das Gebot der Prozessförderungspflicht. Bereits die Stammfassung der ZPO normierte in § 178 ZPO (also in unmittelbarer Nähe zum beschriebenen § 179 ZPO!) eine Wahrheits- und Vollständigkeitspflicht. Demnach hat jede Partei in ihren Vorträgen alle im einzelnen Fall zur Begründung ihrer Anträge erforderlichen tatsächlichen Umstände der Wahrheit gemäß vollständig und bestimmt anzugeben, die zur Feststellung ihrer Angaben nötigen Beweise anzubieten, sich über die von ihrem Gegner vorgebrachten tatsächlichen Angaben und angebotenen Beweise mit Bestimmtheit zu erklären, die Ergebnisse der geführten Beweise darzulegen und sich auch über die bezüglichen Ausführungen ihres Gegners mit Bestimmtheit auszusprechen (§ 178 Abs 1 ZPO). Auf diese Weise soll das Ziel des Zivilprozesses erreicht werden, die Entscheidung im Rahmen der Parteianträge auf möglichst vollständiger und richtiger Tatsachengrundlage zu treffen. Die Parteien dürfen daher weder etwas „ins Blaue“ behaupten noch etwas verschweigen. Darüber hinaus hat nach § 178 Abs 2 ZPO jede Partei ihre Vorträge so zeitgerecht und vollständig zu erstatten, dass das Verfahren möglichst rasch durchgeführt werden kann („Prozessförderungspflicht“). Demnach muss jede Partei ihr Vorbringen zum frühestmöglichen Zeitpunkt erstatten.
Außerhalb dieses geschilderten Systems bietet die Eventualmaxime eine noch strengere Präklusionsmöglichkeit. Demnach müssen die Parteien ihr Vorbringen und ihre Beweisanträge bei sonstigem Ausschluss streng bei erster Gelegenheit geltend machen. Der Kläger muss demnach bereits in der Klage das gesamte Prozessvorbringen erstatten. Der Zweck der Eventualmaxime liegt in der Prozessökonomie: Es soll den Parteien verwehrt sein, durch sukzessives („prozesstaktisches“) Vorbringen den Prozess zu verschleppen. Die Eventualmaxime gilt allerdings nur bei ausdrücklicher Anordnung im Gesetz. Zu erwähnen sind hier bestimmte exekutionsrechtliche Klagen, das bestandrechtliche Aufkündigungsverfahren und der Antrag auf Wiedereinsetzung bei einer versäumten prozessualen Frist. Diese sparsame Auswahl ist durchaus verständlich, birgt doch auch die Eventualmaxime die Gefahr der Verfahrensverzögerung in sich. Die Parteien könnten dadurch animiert werden, zu Beginn des Verfahrens vorsorglich jedes nur erdenkliche Vorbringen zu erstatten. Das würde der Prozessstoff erst recht beträchlich „aufblasen“.
Im praktischen Fall 1 sind mangels Eventualmaxime die Bestimmungen der §§ 178 und 179 ZPO heranzuziehen. Bei verständiger Würdigung dieser Normen müsste das Gericht das neue Vorbringen als verspätet zurückweisen. Wenngleich es einer Partei durchaus möglich sein muss, ihr Vorbringen an die Beweisergebnisse anzupassen, spricht das Verhalten des B deutlich gegen die in § 178 ZPO normierten Pflichten, was wiederum eine Präklusion nach § 179 Satz 2 ZPO beträchtlich erleichtert!
3. Hindernisse im Beweisverfahren
3.1 Praktischer Fall 2: Die kranke Partei
A wird von B auf Zahlung von 5000 Euro geklagt. A erscheint zu seiner geplanten Vernehmung als Partei nicht. Sein Anwalt entschuldigt das Fernbleiben wegen Krankheit und legt ein ärztliches Attest vor. Auch in der nächsten Tagsatzung bleibt A fern. Sein Anwalt legt wieder eine Krankenstandsbestätigung vor und entschuldigt seinen Mandanten. Nach einem halben Jahr beraumt das Gericht eine neue Tagsatzung an. Neuerlich erscheint A nicht, abermals lässt er sich mit einer ärztlichen Bestätigung durch seinen Anwalt entschuldigen.
3.2 Antwort: Beweisbefristung
Erscheint eine vertretene Partei nicht zur Vernehmung, ist darauf abzustellen, ob eine ausreichende Entschuldigung vorliegt. Ist das zu verneinen, ist das Verfahren ohne Rücksicht auf das Nichterscheinen fortzusetzen, das Urteil kann letztlich auch ohne Parteienvernehmung gefällt werden (§§ 380, 381 ZPO). In seiner Sachentscheidung hat das Gericht das unentschuldigte Fernbleiben der Partei frei zu würdigen. Im Regelfall wird es davon ausgehen, dass diese Partei dem gegnerischen Standpunkt wenig entgegenzusetzen hat, wenn sie es nicht einmal notwendig findet, vor dem Gericht zu erscheinen.
Will eine Partei ein Verfahren verschleppen, wird sie daher zumindest danach trachten, ihr Fernbleiben mit einem triftigen Grund plausibel zu entschuldigen. Dem Gericht wird es nicht immer leicht fallen, eine derartige Entschuldigung als missbräuchliche Maßnahme zur Verschleppung oder Obstruktion zu enttarnen. Hier bietet das Institut der Beweisbefristung eine mögliche Maßnahme, Verfahrensverzögerungen zu verhindern. § 279 ZPO sieht vor, dass das Gericht die offene Beweisaufnahme auf Antrag einer der Parteien befristet, wenn der Aufnahme des Beweises ein Hindernis von ungewisser Dauer entgegensteht und die Ausführbarkeit einer Beweisaufnahme zweifelhaft ist. Diese Voraussetzungen müssen vom Antragsteller dargetan (bescheinigt) werden. Eine Beweisbefristung ist auch dann möglich, wenn eine Beweisaufnahme im Ausland erfolgen soll. Bei dem zuletzt genannten Fall geht das Gesetz davon aus, dass stets mit einer Verfahrensverzögerung zu rechnen ist, weshalb der Antragsteller hier weder die Verzögerung bzw Zweifel an der Ausführbarkeit dartun muss.
Ein Beschluss auf Beweisbefristung im Fall 2 wird die Parteienvernehmung bis zum Ablauf einer bestimmten Frist oder bis zu einem bestimmten Datum befristen. Nach fruchtlosem Ablauf dieser Frist ist die Verhandlung auf Begehren einer der Parteien ohne Rücksicht auf die ausstehende Beweisaufnahme fortzusetzen (§ 279 Abs 1 ZPO). Es kann somit erst nach zwei Stufen zu einer Präklusion der Beweisaufnahme kommen, wobei dafür auch zwei Parteianträge erforderlich sind. Zunächst bedarf es einen Antrags, dass die Beweisaufnahme befristet wird. Nach Ablauf der Frist ist ein neuerlicher Antrag zur Fortsetzung des Verfahrens unter Abstandnahme des befristeten Beweises erforderlich. Ein präkludierter Beweis kann aber sogar noch später benützt werden, aber nur dann, wenn dadurch das Verfahren nicht verzögert wird (§ 279 Abs 2 ZPO). Man spricht deshalb auch von der bedingten Beweispräklusion.
4. Verschleppung durch Beweisanträge
4.1 Praktischer Fall 3: Der späte Beweisantrag
A wird 2019 von B auf Herausgabe eines PKW geklagt. A steht auf dem Standpunkt, dass ihm B den PKW 2017 geschenkt hat. Nach drei Tagsatzungen, in denen mehrere Zeugen vernommen und Urkunden verlesen wurden, möchte der Richter das Beweisverfahren schließen. Er fragt, ob noch weitere Beweisanträge gestellt werden. A beantragt nunmehr die Einvernahme seiner ehemaligen Lebensgefährtin C als Zeugin, die 2017 Zeugin der Schenkung gewesen sei. C wohne nunmehr in Chile, weshalb A die Vernehmung dieser Zeugin im Rechtshilfeweg beantragt.
4.2 Antwort: Präklusion und mittelbare Folgen von späten Beweisanträgen
Dieser Fall erinnert an die beiden ersten Fälle. Die Parallele zu Fall 1 besteht darin, dass auch hier eine Prozesshandlung vorliegt, die bereits wesentlich früher hätte vorgenommen werden können. Zum Unterschied zum 1. Fall liegt aber kein neuer Beweisantrag zu einem neuen Vorbringen, sondern ein neuer Beweisantrag zu einem bereits erstatteten Vorbringen vor. Verneint man im Fall 3 eine sofortige Präklusion, käme allenfalls – wie beim 2. Fall – eine Beweisbefristung in Betracht (die Zeugin befindet sich im Ausland). Ein derartiger Rückgriff auf das Institut der Beweisbefristung ist im Fall 3 aber nicht erforderlich, weil hier mit guten Gründen eine sofortige Präklusion in Betracht kommt. Diese richtet sich allerdings nicht (wie im Fall 1) nach § 179 ZPO, sondern nach der Bestimmung des § 275 Abs 2 ZPO, die speziell für jene Fälle gedacht ist, dass eine Partei einen neuen Beweisantrag stellt, ohne dass ein neues tatsächliches Vorbringen erstattet wird. Nach § 275 Abs 2 ZPO setzt die Präklusion neben der erheblichen Verzögerung auch eine Verschleppungsabsicht durch den Beweisführer voraus, was diese Norm von der Fassung des § 179 Satz 2 ZPO seit der ZVN 2002 unterscheidet (dort reicht seit 2003 grobes Verschulden, also auch grobe Fahrlässigkeit aus). Im Anlassfall wäre es naheliegend gewesen, dass A die Vernehmung seiner ehemaligen Lebensgefährtin viel früher beantragt. Der Umstand, dass er zunächst das übrige Beweisverfahren abwartete, indiziert die Verschleppungsabsicht. Der Beweisanträge wäre somit zu präkludieren, zumal die Zeugenvernehmung das Verfahren erheblich verzögern würde.
Lehnt man hier eine Präklusion ab, kommen zu Lasten des A jedenfalls Kostenfolgen in Betracht. Die ZPO normiert ua bei schuldhaft verspäteten Beweisanträgen eine sogenannte Kostenseparation nach § 48 ZPO (noch während des Verfahrens) bzw eine sogenannte Kostenstrafe gemäß § 44 ZPO (nach Abschluss des Verfahrens). Demnach hat jene Partei, die Beweise schuldhaft verspätet beantragt hat, die aufgrund der Verzögerung des Verfahrens verursachten Mehrkosten zu übernehmen, unabhängig vom Ausgang des Verfahrens. Die Hürden für diese Maßnahmen sind geringer als bei der Präklusion, weil weder grobes Verschulden noch Verschleppungsabsicht gefordert ist und eine (bloße) Verzögerung des Verfahrens, nicht aber eine erhebliche Verzögerung erforderlich ist.
Als mittelbare Sanktion gegen eine Verschleppung kommt neben den Kostenfolgen und der – hier mangels Praxisrelevanz nicht näher beschriebenen – Mutwillensstrafe nach § 408 ZPO auch die freie Beweiswürdigung in Betracht. Das Gericht hat nach § 272 ZPO nicht nur nach den Ergebnissen der Beweisführung (also des Beweisverfahrens), sondern vielmehr nach den Ergebnissen der gesamten Verhandlung nach freier Überzeugung zu beurteilen, ob eine tatsächliche Angabe für wahr zu halten ist. Die Norm verpflichtet somit das Gericht die Verhandlung auch außerhalb des Beweisverfahrens zu würdigen („freie Verhandlungswürdigung“). Gerade aus der Verhandlungswürdigung, dazu gehören etwa alle Handlungen, Erklärungen und Unterlassungen einer Partei, auch die Verweigerung einer Antwort oder Auskunft im Rahmen des Vorbringens sowie die Vorenthaltung von Beweismitteln, lässt sich in vielen Fällen auf die tatsächlichen Grundlagen schließen. Oft ergibt sich aus dem Inhalt, Umfang und Zeitpunkt des Vorbringens (insb bei Klageänderungen, Einreden und Einwänden), dass (nur) ein rein prozesstaktisches Vorgehen vorliegt, um den eigenen Prozessstandpunkt mehrfach abzusichern oder schlicht das Verfahren zu verzögern. Eine solche Vorgangsweise einer Partei kann nun dazu führen, dass die Tatsachengrundlagen im Wege der freien Verhandlungswürdigung zu ihren Lasten festgelegt werden.
5. Obstruktion versus Kooperation
5.1 Fall 4: Die verweigerte Mitarbeit
A wird von B wegen eines von ihm verursachten Verkehrsunfalls auf Zahlung von Schmerzengeld geklagt. A wendet ein, dass ihn kein Verschulden trifft. Das Gericht bestellt einen verkehrstechnischen Sachverständigen, der den Unfallshergang aufklären soll. Der Sachverständige möchte die beiden Unfallsfahrzeuge besichtigen. Der für den von ihm geltend gemachte Schaden beweispflichtige B kooperiert mit dem Gutachter, A hingegen reagiert auf dessen Anfragen nicht. Auf Ersuchen des Gutachters trägt das Gericht dem A auf, die Besichtigung seines Fahrzeugs zu ermöglichen. Als A wieder nicht reagiert, ersucht der Gutachter das Gericht um weitere Anweisungen.
5.2 Antwort: Mitwirkungspflicht der (auch nicht beweisbelasteten) Partei
Der österreichische Zivilprozess ist entscheidend vom Grundsatz der materiellen Wahrheitsfindung geprägt. Um das verfassungsrechtlich geschützte Recht auf Wahrheitsprüfung umzusetzen und das Prozessziel der materiellen Wahrheitsfindung zu erreichen, ist es erforderlich, dass die Parteien verpflichtet sind, zur wahrheitsgemäßen Stoffsammlung beizutragen und sich gegenseitig zu unterstützen. Unter anderem sind die Regeln des Beweisverfahrens, die nahezu alle Beweismittel abdecken, davon geprägt, dass (auch) die nicht beweisbelastete Partei zur Mitwirkung im Beweisverfahren verpflichtet ist. Die ZPO will damit eine Passivität der nicht beweisbelasteten Parteien unterbinden. Dem nemo tenetur-Prinzip wird damit eine Absage erteilt, wenngleich die Kooperation hier nicht grenzen- und bedingungslos zu erfolgen hat. Für den Sachverständigenbeweis normiert § 359 Abs 2 ZPO, dass das Gericht die Parteien erforderlichenfalls mit Beschluss zur Zusammenarbeit mit dem Sachverständigen verpflichten kann. Kommen die Parteien der Aufforderung des Gerichts nicht fristgerecht nach, so hat der Sachverständige sein Gutachten ohne Berücksichtigung des Fehlenden zu erstatten. Werden die fehlenden Informationen noch vor Ausarbeitung des Gutachtens nachgebracht, so hat sie der Sachverständige sogleich zu berücksichtigen, ansonsten hat er ein Ergänzungsgutachen zu erstatten. Die Kosten dieses Gutachtens tragen unabhängig vom Verfahrensausgang die säumigen Parteien zur ungeteilten Hand.
Diese Regelung beugt somit einer Blockade einer Partei vor, wenn ihre Mitwirkung erforderlich ist. Der Sachverständige ist in einem solchen Fall gehalten, eine Art „Rumpfgutachten“ zu erstatten. Davon hat er allerdings Abstand zu nehmen, wenn die Erstattung eines Gutachtens ohne Berücksichtigung des Fehlenden nichts zur Wahrheitsfindung beitragen kann, etwa weil jegliche Grundlagen fehlen. In einem solchen Fall hat das Gericht den Gutachtensauftrag zu widerrufen. Entsteht durch die mangelnde Kooperation einer Partei eine Beweislücke, kann dies das Gericht im Rahmen der freien Beweiswürdigung berücksichtigen.
Damit zeigt sich, dass eine verweigerte Kooperation den Prozess nur unwesentlich verschleppen kann und für die nicht kooperierende Partei zudem auch riskant ist, weil ihr Verhalten zu ihren Lasten in der Endentscheidung im Rahmen der freien Beweiswürdigung ausgelegt werden kann. Daneben können sie Kostenfolgen treffen.
6. Verschleppung und Obstruktion durch Rechtsschutzanträge
6.1 Fall 5: Die Kaskade der Anträge
A wird in einem Zivilprozess verurteilt, 10.000 Euro an B zu zahlen. Dem Urteil liegt zugrunde, dass A gegen das schlüssig vorgebrachte und auch bewiesene Vorbringen des B keinen substantiierten Einwand erhoben hat. A beantragt, ihm die Verfahrenshilfe (Prozesskostenhilfe) durch Beistellung eines Rechtsanwalts zur Erhebung einer Berufung gegen das Urteil zu bewilligen. Dieser Antrag führt zur Unterbrechung der Berufungsfrist. Das Bezirksgericht weist den Verfahrenshilfeantrag mit Beschluss 1 mit der Begründung ab, dass eine Berufung aussichtslos sei. Daraufhin lehnt A den Richter des Bezirksgerichts als befangen ab. Der Vorsteher des Bezirksgerichts verneint mit Beschluss 2 die nicht weitere begründete Befangenheit des abgelehnten Richters. In seinem Rekurs gegen diesen Beschluss lehnt A den Vorsteher des Bezirksgerichts pauschal und ohne weitere Hinweise als befangen ab. Der Befangenheitssenat des Landesgerichts weist den Befangenheitsantrag mit Beschluss 3 zurück. Dagegen erhebt A Rekurs und lehnt alle Richter des Landesgerichts pauschal als befangen ab. Das Oberlandesgericht weist den Antrag mit Beschluss 4 zurück. In seinem dagegen erhobenen Rekurs lehnt A die Richter des Oberlandesgerichts pauschal (und wieder ohne weitere Begründung) als befangen hat. Der Oberste Gerichtshof erachtet den Befangenheitsantrag des A als unbegründet und weist diesen mit Beschluss 5 zurück. Nun beantragt A beim Bezirksgericht, ihm zur Erhebung eines Rekurses gegen den Beschluss 1 die Verfahrenshilfe zu gewähren. Mit Beschluss 6 weist das Bezirksgericht diesen Antrag mangels Erfolgsaussichten (ein Rekurs wäre bereits verspätet) ab. Daraufhin lehnt A den Richter des Bezirksgerichts als befangen ab....
6.2 Antwort: Ablehnung einer inhaltlichen Entscheidung
Schon aufgrund der Anforderungen an ein faires Verfahren gemäß Art 6 EMRK muss es der Partei möglich sein, befangene Richter abzulehnen. Der in Art 6 EMRK verbriefte Justizgewährungsanspruch gewährleistet zudem auch jenen Parteien den Zugang zum Recht, die außerstande sind, die Verfahrenskosten (Prozesskostenhilfe) ohne Beeinträchtigung des notwendigen Unterhalts zu bestreiten. Mit der Wahrnehmung dieser Rechte ist zwangsläufig eine Verfahrensverzögerung verbunden. Ein abgelehnter Richter darf bis zur rechtskräftigen Erledigung des Ablehnungsantrags nur jene Handlungen vornehmen, die keinen Aufschub gestatten. Verfahrenshilfeanträge unterbrechen wiederum Notfristen, etwa die Frist für einen Einspruch gegen den Zahlungsbefehl, die Klagebeantwortungsfrist oder Rechtsmittelfristen (§ 73 Abs 3, § 468 Abs 2 ZPO).
Die Praxis zeigt allerdings, dass Parteien die Instrumente der Verfahrenshilfe und der Ablehnung von Richtern oft missbrauchen, um das Verfahren zu verschleppen bzw zu blockieren. Welche Antworten bieten hier Gesetz und Rechtsprechung?
Ein Verfahrenshilfeantrag ist jedenfalls dann abzulehnen, wenn die beabsichtigte Rechtsverfolgung offenbar mutwillig oder aussichtslos erscheint (§ 63 ZPO). Die im Fall 5 getroffene Entscheidung des Bezirksgerichts (Beschluss 1) knüpft daran an. Diese Einschätzung ist mit einem Rechtsmittel (Rekurs) überprüfbar. Abgesehen davon, dass eine Fristunterbrechung durch neuerlichen Antrag bei rechtskräftiger Verweigerung des Vorantrags ausgeschlossen ist (vgl § 73 Abs 3 ZPO, § 85 Abs 2 ZPO), sieht das Gesetz Maßnahmen vor, damit die mit dem Verfahrenshilfeantrag verbundene Unterbrechung nicht ad infinitum prolongiert wird, was Parteien in der Praxis – wie im Fall 5 – vor allem mit Ablehnungsanträgen versuchen.
Ein wegen behaupteter Befangenheit abgelehnter Richter hat eine begonnene Verhandlung fortzusetzen, wenn die Ablehnung offenbar unbegründet ist und die Absicht vermuten lässt, dass der Prozess verschleppt werden soll. Die Endentscheidung darf nicht vor rechtskräftiger Zurückweisung gefällt werden (§ 25 JN). Bei im Rahmen von (unzulässigen) Pauschalablehnungen offenbar rechtsmissbräuchlich ausgesprochenen substanzlosen Verdächtigungen und Beschuldigungen, die wegen ihres mangelnden Tatsachengehalts nicht auf ihre abstrakte Berechtigung überprüft werden können und die ihren Grund offenbar in der Missbilligung vorangegangener Entscheidungen haben, geht die Rechtsprechung noch einen Schritt weiter. Solche Anträge sind sogar „völlig unbeachtlich“ und stehen der Verhandlung und Entscheidung der nach der Zuständigkeitsordnung berufenen betroffenen Richter nicht hindernd entgegen. In einem solchen Extremfall sei sogar eine gerichtliche Entscheidung über Ablehnungsanträge entbehrlich, das Gericht muss lediglich in einem Aktenvermerk festgehalten werden, dass eine Entscheidung unterbleibt.
Der Gesetzgeber stellte 2010 diese aus der Sicht von Art 6 EMRK nicht unangreifbare „Aktenvermerksjudikatur“ mit der Bestimmung des § 86a ZPO auf eine gesetzliche Grundlage. Demnach kann ua ein Schriftsatz, der sich in der Wiederholung bereits erledigter Streitpunkte oder schon vorgebrachter Behauptungen beschränkt, ohne Verbesserung zurückgewiesen werden. In diesen Beschluss ist darauf zu verweisen, dass jeder weitere Schriftsatz, der einen solchen Inhalt aufweist, ohne inhaltliche Behandlung zu den Akten genommen werden kann. § 86a ZPO bietet damit ein taugliches Instrument, „Ablehnungskaskaden“ oder wiederholten Verfahrenshilfeanträgen ohne Änderung der Vermögenslage entgegenzutreten. Das Wiederholungsverbot kommt (nach Belehrung) auch dann zur Anwendung, wenn dagegen in einem anderen Verfahren verstoßen wird. Das entspricht dem Prinzip, eine missbräuchliche Ausnützung prozessualer Gestaltungsmittel nicht hinzunehmen.
7. Verbesserung und ihr Missbrauch
7.1 Fall 6: Der bewusst gesetzte Mangel
A wird zur Räumung einer Liegenschaft verurteilt. Am letzten Tag der Berufungsfrist bringt A lediglich die erste Seite einer Berufung („Deckblatt“) mit der Bezeichnung der Parteien und des Rechtsmittels mittels Telekopie (Fax) ein. Das Erstgericht weist die Berufung wegen Verstoßes gegen die formalen und inhaltlichen Voraussetzungen einer Berufung zurück. In seinem dagegen erhobenen Rekurs argumentiert A mit der Bestimmung des § 84 ZPO, wonach das Gericht bei einem Formmangel und (im Fall eines befristeten Schriftsatzes) auch bei einem Inhaltsmangel einen befristeten Verbesserungsauftrag einleiten muss, wobei der Schriftsatz bei Einhaltung der Verbesserungsfrist als am Tag seines ersten Einlangens überreicht anzusehen ist (§ 85 Abs 2 ZPO).
7.2 Antwort: Keine Verbesserung bei Missbrauch
Grundsätzlich ist das Zivilverfahren in Österreich davon geprägt, dass die Rechtsdurchsetzung nicht an Formmängeln scheitern soll („Vorrang der Sachentscheidung“). Die Bestimmung der ZPO über die Möglichkeit der Verbesserung von Formgebrechen haben den Zweck, eine Partei von Nachteilen zu schützen, die versehentlich oder in Unkenntnis der Formvorschriften einen Formfehler begeht. In einem solchen Fall muss das Gericht der Partei die Möglichkeit geben, ihre Prozesshandlung (mündlicher oder schriftlicher Antrag, Vorbringen etc) zu verbessern. Bei befristeten Prozesshandlungen ist sogar eine Verbesserung von inhaltlichen Mängeln möglich. Hier nimmt das Gesetz eine Verzögerung durchaus in Kauf, um die bestmögliche Umsetzung des materiellen Rechts im Verfahren zu garantieren. Natürlich kann mit der missbräuchlichen Inanspruchnahme von Verbesserungsaufträge Zeit gewonnen und der Prozess mitunter beträchtlich verschleppt werden. Die Verbesserungsmöglichkeiten müssen daher dort ihre Grenze finden, wo sie ausschließlich zur Verschleppung oder Verzögerung des Verfahrens benützt werden.
Wenn in klarer und eindeutiger Weise feststeht, dass eine Partei die Verbesserungsvorschriften nur missbrauchen will, ist ihre Prozesshandlung ohne Gewährung einer Verbesserungsfrist zurückzuweisen.
Bei einer anwaltlich vertretenen Partei stellt die Rechtsprechung insbesondere auf die Diktion der Prozesshandlung ab. Wenn diese den zwingenden Schluss erlaubt, dass etwa absichtlich ein Formfehler eingebaut wurde, um durch ein allfälliges Verbesserungsverfahren eventuell nochmals eine für die Partei aus verfahrensfremden Motiven vielleicht wünschenswerte Verzögerung zu erzielen, ist die Behebung solcher Mängel nicht Zweck der Verbesserungsmöglichkeit. Bei einem solchen Missbrauch des Institutes der Verbesserung ist vielmehr die Verbesserung zu verweigern. Das wurde vom Obersten Gerichtshof im Fall 6 bejaht.
Die Rechtsprechung ist auch bei unvertretenen Parteien anwendbar, wenngleich es hier oft schwierig zu beurteilen ist, ob die Verstöße gegen das Prozessrecht absichtlich (also missbräuchlich) oder nur aus Unkenntnis vorgenommen wurden. Indikatoren für den notwendigen Missbrauch sind bei unvertretenen Parteien die bisherigen Erfahrungen und der Umstand, dass eine Partei über bestimmte Formvorschriften schon mehrfach belehrt wurde, diese aber stets missachtet.
8. Obstruktion und Schadenersatz
8.1 Fall 7: Die verweigerte Einwilligung
A vermietet an B eine Grundfläche mit der Erlaubnis, darauf ein Gasthaus zu errichten. In der Folge wird das errichtete Gasthaus durch einen Brand zerstört. B will ein neues Haus errichten, dazu benötigt er im Bauverfahren die Zustimmung des A, der dazu aufgrund des Mietvertrags auch verpflichtet ist. A verweigert die Zustimmung, worauf B gegen ihn die Klage auf Zustimmung erhebt. Trotz seines aussichtslosen Standpunktes stellt A eine Reihe von Beweisanträgen und legt gegen das stattgebende Urteil Berufung ein. Durch den langen Prozess entsteht B wegen der damit verbundenen Bauverzögerungen ein beträchtlicher Schaden (Gewinnausfall, Baukostenerhöhung).
8.2 Antwort: Schadenersatz bei missbräuchlicher Prozessführung
Auch das Schadenersatzrecht kann ein geeignetes Mittel gegen Verschleppung und Obstruktion sein. Die entsprechenden Normen des bürgerlichen Rechts sind zwar nicht geeignet, Prozesshandlungen unmittelbar zu beeinflussen oder zu verhindern. Eine Partei muss aber damit rechnen, dass sie ihrem Gegner für missbräuchliche Prozessführung schadenersatzpflichtig wird. Das Schadenersatzrecht ist somit geeignet, Verschleppung und Obstruktion indirekt zu verhindern. Es bietet damit einen gewissen präventiven Schutz.
Die Rechtsprechung hat hier folgende Grundsätze entwickelt: Wer sich in einen Prozess eingelassen hat, obwohl er bei nötiger Aufmerksamkeit (§ 1297 ABGB) erkennen hätte müssen, dass der Prozess aussichtslos ist, handelt rechtswidrig und schuldhaft, sodass er schadenersatzpflichtig wird. Setzt eine Partei Verfahrenshandlungen, obwohl sie weiß, dass dadurch ein Vertragspartner vermögensmäßige Nachteile erleiden kann, haftet sie bei Erkennbarkeit ihres aussichtslosen Standpunkts. Schadenersatz wegen einer durch eine Prozessführung herbeigeführten Verzögerung kommt somit dann in Betracht, wenn der Verurteilte wusste oder wissen musste, dass sein Rechtsstandpunkt entweder der tatsächlichen Voraussetzungen entbehre oder von vornherein unhaltbar sei, dessen ungeachtet aber den Prozess führt. Diese missbräuchliche Inanspruchnahme des Gerichts muss einwandfrei erwiesen sein.
Im Fall F war die Beklagten als Bestandgeberin zur Mitwirkung bei der Errichtung eines vom Vertragsinhalt gedeckten Gebäudebaus verpflichtet. Ihr gegenteiliger Standpunkt im Vorprozess war daher aussichtslos gewesen. Sie wurde daher verpflichtet, ihrem Gegner den durch die prozessbedingte Verzögerung entstandenen Schaden zu ersetzen.
8. Schlusspunkt
Der Überblick hat die mannigfaltigen Möglichkeiten zur Verschleppung und Obstruktion durch die Parteien und ihre Prozessvertreter dokumentiert. Das Gesetz bietet aber ebenso umfassende Antworten, um diese Form des Rechtsmissbrauchs so weit wie möglich zu verhindern. Das Verfahrensrecht ist dabei vom Prinzip geprägt, eine missbräuchliche Ausnützung prozessualer Gestaltungsmittel nicht hinzunehmen.
Translation - Czech Dvorní rada rakouského Nejvyššího soudu (OGH) Priv-Doz. Mag. Dr. Jürgen C. T. Rassi
Průtahy a obstrukce v rakouském civilním řízení: sedm cest k obstrukci/průtahům v řízení a možné prostředky boje proti nim
1. Úvod
Jako soudce rakouského Nejvyššího soudu a soukromý docent Vídeňské univerzity, Ústavu civilního práva procesního, jsem velmi poctěn, že Vám mohu v rámci Karlovarských právnických dnů 2019 přednést úvahy na téma Průtahy a obstrukce v civilním řízení .
Rakouští právníci jsou hrdi na průměrné doby trvání kontradiktorních civilních řízení. Tato doba činí v Rakousku u řízení před okresními soudy (Bezirksgerichte) (příslušnými do 15 000 eur a pro určité speciální záležitosti, jako např. rodinné právo, právo k movité věci) necelých devět měsíců, zatímco krajské soudy (Landesgerichte) potřebují na ostatní kauzy 18,6 měsíce na jedno řízení. V oblasti pracovněprávních sporů trvají řízení v průměru 8,7 měsíce, u sociálněprávních věcí dokonce pouhé 7,4 měsíce (bez ohledu na zde často prováděná ustanovení znalců). Pouze zlomek soudních sporů trvá déle než tři roky. Tato statistika zahrnuje pouze kontradiktorně vedená řízení, nikoli řízení skončená rozsudkem pro zmeškání.
Bez ohledu na tuto příznivou dobu trvání řízení jsou také rakouská občanská soudní řízení ohrožena opatřeními za účelem průtahu a pokusy o obstrukci. Rakouský občanský soudní řád (ZPO) však nabízí řadu možností, jak přímo či alespoň nepřímo zabránit zneužití vedení procesu: rakouské civilní řízení je za prvé charakterizováno silným a aktivním postavením soudce, kterému náleží formální a materiální vedení sporu, a který může vést důkazní řízení do velké míry také úřední cestou. Zásada koncentrace řízení má být však za druhé zajištěna také povinností stran přičinlivosti v řízení a součinnosti v důkazním řízení, a to nezávisle na příslušném důkazním břemenu. Třebaže mají strany v zásadě možnost přednášet svá tvrzení a podávat návrhy až do ukončení jednání, jsou povinny realizovat procesní úkony co nejdříve. Opožděné přednesy a návrhy mohou být totiž potrestány prekluzí, náklady a tresty za svévoli. V každém případě hrozí navíc straně, která zneužije řízení k blokování oprávněných hmotněprávních nároků odpůrce, také občanskoprávní žaloby o náhradu škod.
Následně uvádím popis sedmi možných případů průtahu a obstrukce a možné odpovědi na ně.
2. Průtah způsobený novým přednesem
2.1 Praktický případ 1: Změněný přednes
Strana A uplatňuje vůči straně B nároky na náhradu škody, která vznikla na základě dopravní nehody. Strana A opírá žalobu o to, že strana B porušila přednost v jízdě strany A nedbáním značky Stop. Strana B tvrdí, že se strana A vzdala svého práva přednosti, protože zůstala stát před křižovatkou. Po třech jednáních s výslechem několika svědků a provedení ohledání na místě se zdá být prokázána jako pravdivá verze strany A. Krátce před ukončením jednání přiznává strana B náhle porušení přednosti a již netrvá na tvrzení, že strana A zastavila před křižovatkou. Nyní však tvrdí, že se převážná část viny týká strany A z toho důvodu, protože zvolila příliš vysokou rychlost a nereagovala na vozidlo strany B. Za tím účelem navrhuje strana B vypracování dopravně-technického znaleckého posudku.
2.2 Odpověď: Povinnost přičinlivosti v řízení a co nejdříve učiněné přednesy
V zásadě je rakouské civilní řízení charakterizováno tím, že strana může přednášet nová skutková tvrzení a navrhovat provádění důkazů do konce ústního jednání první instance (§ 179 věta 1 rakouského občanského soudního řádu). Po tomto okamžiku panuje zákaz novot, který se týká nejen skutkových tvrzení a návrhů na důkazy, nýbrž také návrhů týkajících se věci samé a námitek. Tato systematičnost za prvé odlehčuje řízení o opravných prostředcích, vede však k nebezpečí, že strany mohou krátce před koncem prvoinstančního řízení podávat další návrhy, a tím stále více odkládat konec řízení. Aby se zde učinila přítrž průtahu, umožňuje § 179 věta 2 rakouského občanského soudního řádu prekluzi: přednes může soud odmítnout na návrh nebo také z moci úřední, pokud zvláště s ohledem na výklad věcného a právního přednesu je dřívější nepřednesení způsobeno hrubým zaviněním, a pokud by jeho připuštění významně prodloužilo vyřešení procesu. Zákon tedy opožděné přednesy postihuje sankcemi tehdy, pokud k opoždění došlo hrubým zaviněním. Na úmyslu způsobit průtah naproti tomu nezáleží. Přednes však může být zamítnut pro překročení prekluzivní lhůty pouze tehdy, pokud by vedl k významnému prodloužení. Je tomu tak tehdy, pokud by soud musel nařídit další jednání, nebo pokud by byla nutná jiná nákladná šetření. Prekluze je bezprostředně účinné, a tedy snad nejefektivnější opatření, jak zamezit průtahům v řízení způsobeným stranami, zatímco jiné sankce (srov. níže) působí pouze nepřímo, a to ovlivňováním vůle stran, a mohou vést k vyrovnání pouze zpětně. Možnost prekluze podle § 179 rakouského občanského soudního řádu je posílena povinností stran uvádět pravdu a nařízením povinnosti přičinlivosti v řízení. Již původní znění rakouského občanského soudního řádu předepisovalo v § 178 rakouského občanského soudního řádu (tedy v bezprostřední blízkosti popisovaného § 179 rakouského občanského soudního řádu!) povinnost uvádět pravdu a povinnost úplnosti. Podle něj musí každá strana ve svých přednesech podle pravdy úplně a jednoznačně uvádět všechny skutkové okolnosti, které jsou v jednotlivém případě potřebné k odůvodnění svých návrhů, nabízet důkazy nezbytné pro zjišťování svých údajů, vyjadřovat se jednoznačně o skutečných údajích a nabídnutých důkazech přednesených odpůrcem, vykládat výsledky provedených důkazů a vyslovit se s určitostí také o příslušných líčeních odpůrce (§ 178 odst. 1 rakouského občanského soudního řádu). Tímto způsobem má být dosaženo cíle civilního řízení rozhodnout v rámci návrhů stran na základě pokud možno úplného a správného skutkového stavu. Strany proto nesmějí tvrdit nic „do větru“ ani nic zamlčet. Kromě toho musí podle § 178 odst. 2 rakouského občanského soudního řádu každá strana učinit své přednesy včas a úplně tak, aby mohlo být řízení provedeno co nejrychleji („povinnost přičinlivosti v řízení“). V důsledku toho musí každá strana učinit přednes co nejdříve.
Kromě tohoto uvedeného systému nabízí zásada koncentrace ještě striktnější možnost prekluze. Podle ní musí strany uplatnit své přednesy a důkazní návrhy striktně při první příležitosti, v opačném případě budou vyloučeny. Žalobce musí podle této zásady učinit celý procesní přednes již v žalobě. Účelem zásady koncentrace je hospodárnost procesu: stranám by mělo být zabráněno protahovat řízení postupným („procesně taktickým“) přednesem. Zásada koncentrace však platí pouze při výslovném nařízení v zákoně. Za zmínku zde stojí určité žaloby dle exekučního práva, řízení o přivolení k výpovědi a návrh na navrácení do předchozího stavu při promeškané procesní lhůtě. Tento úsporný výběr je zcela srozumitelný, avšak i zásada koncentrace v sobě skrývá riziko prodloužení řízení. Strany by mohly být motivovány k tomu, aby na začátku řízení preventivně učinily každý přednes, který je jen trochu možný. To by teprve skutečně značně „nafouklo“ procesní materiál.
V praktickém případě 1 musí být kvůli chybějící zásadě koncentrace aplikována ustanovení §§ 178 a 179 rakouského občanského soudního řádu. Při rozumném hodnocení těchto norem by soud musel odmítnout nový přednes jako opožděný. I když pro jednu stranu musí být možné přizpůsobit svůj přednes důkazním výsledkům, hovoří chování strany B jasně proti povinnostem uvedeným v § 178 rakouského občanského soudního řádu, což opět značně usnadňuje prekluzi podle § 179 věta 2 rakouského občanského soudního řádu.
3. Překážky v důkazním řízení
3.1 Praktický případ 2: Nemocná strana
Strana A je stranou B žalována na platbu 5000 eur. Strana A se nedostaví ke svému plánovanému výslechu. Její právní zástupce omluví nepřítomnost z důvodu nemoci a předloží lékařský posudek. Strana A není přítomna ani na dalším jednání. Její právní zástupce opět předloží potvrzení o nemoci a omluví svého klienta. Po půl roce nařídí soud nové jednání. Strana A se opakovaně nedostaví, opět se nechá omluvit prostřednictvím svého zástupce lékařským potvrzením.
3.2 Odpověď: Stanovení lhůty pro provedení důkazů
Nedostaví-li se k výslechu zastupovaná strana, přizpůsobí se vše tomu, zda je k dispozici dostačující omluva. Pokud není, bude řízení pokračovat bez ohledu na nedostavení se, rozsudek může být nakonec vynesen i bez výslechu strany (§§ 380, 381 rakouského občanského soudního řádu). V rozhodování ve věci samé posuzuje soud neomluvenou nepřítomnost strany volně. Zpravidla bude vycházet z toho, že se tato strana nemá příliš stavět na odpor stanovisku protistrany, když ani nepovažuje za nutné dostavit se k soudu.
Chce-li strana řízení protahovat, bude se proto přinejmenším snažit věrohodně omluvit svou nepřítomnost závažným důvodem. Pro soud nebude vždy snadné odhalit podobnou omluvu jako zneužívající opatření pro průtah nebo obstrukci. Zde nabízí institut stanovení lhůty pro provedení důkazu možné opatření k zamezení prodloužení řízení. § 279 rakouského občanského soudního řádu stanovuje, že soud na návrh jedné ze stran stanovuje lhůtu pro otevřené dokazování, pokud proti dokazování stojí překážka nejisté doby trvání a je sporná proveditelnost dokazování. Tyto předpoklady musí být prokázány (potvrzeny) navrhovatelem. Stanovení lhůty pro důkazy je možné také tehdy, má-li proběhnout dokazování v zahraničí. V posledním uvedeném případě vychází zákon z toho, že se vždy musí počítat s prodloužením řízení, pročež zde navrhovatel nemusí prokazovat zdržení ani. pochybnost proveditelnosti.
Rozhodnutí o stanovení lhůty pro provedení důkazu v případě 2 stanoví lhůtu pro výslech stran do uplynutí určité lhůty nebo do určitého data. Po marném uplynutí této lhůty bude jednání na žádost jedné ze stran pokračovat bez ohledu na chybějící dokazování (§ 279 odst. 1 rakouského občanského soudního řádu). Díky tomu může dojít k prekluzi dokazování až po dvou stupních, přičemž jsou k tomu nutné rovněž dva návrhy stran. Napřed je nutný návrh, aby se stanovila lhůta pro dokazování. Po uplynutí lhůty je nutný nový návrh na pokračování řízení s upuštěním od důkazu se stanovením lhůty. Důkaz s překročenou lhůtou však může být použit ještě později, avšak pouze tehdy, pokud tím nedojde k prodloužení řízení (§ 279 odst. 2 rakouského občanského soudního řádu). Proto také hovoříme o podmíněné prekluzi důkazů.
4. Průtahy prostřednictvím důkazních návrhů
4.1 Praktický případ 3: Opožděný důkazní návrh
Strana B žaluje v roce 2019 stranu A na vydání osobního motorového vozidla. Strana A trvá na stanovisku, že jí strana B osobní motorové vozidlo v roce 2017 darovala. Po třech jednáních, na kterých bylo vyslechnuto několik svědků a byly přečteny listiny, by chtěl soudce ukončit důkazní řízení. Ptá se, zda budou podány ještě další důkazní návrhy. Strana A nyní navrhuje výslech své bývalé družky C jako svědkyně, která byla v roce 2017 svědkyní darování. C nyní údajně bydlí v Chile, pročež strana A navrhuje výslech této svědkyně cestou právní pomoci.
4.2 Odpověď: Prekluze a nepřímé následky opožděných důkazních návrhů
Tento případ připomíná první dva případy. Paralela s prvním případem spočívá v tom, že se i zde jedná o procesní úkon, který mohl být proveden již podstatně dříve. Na rozdíl od 1. případu se zde nejedná o nový důkazní návrh k novému přednesu, nýbrž o nový důkazní návrh k již učiněnému přednesu. Popřeme-li v případě 3 okamžitou prekluzi, v každém případě – stejně jako v 2. případě – by přicházelo v úvahu stanovení lhůty pro provedení důkazu (svědkyně se nachází v zahraničí). Takové použití institutu stanovení lhůty pro provedení důkazu však není v 3. případě nutné, protože zde přichází na základě dobrých důvodů v úvahu okamžitá prekluze. Ta se však neřídí (jako v 1. případě) podle § 179 rakouského občanského soudního řádu, nýbrž podle ustanovení § 275 odst. 2 rakouského občanského soudního řádu, které je určeno speciálně pro případy, že strana podá nový důkazní návrh, aniž by byl učiněn nový skutkový přednes. Podle § 275 odst. 2 rakouského občanského soudního řádu stanovuje prekluze kromě významného prodloužení také úmysl způsobit průtah dokazovatelem, což tuto normu odlišuje od znění § 179 věta 2 rakouského občanského soudního řádu od vydání novely o civilních řízeních v roce 2002 (zde stačí od roku 2003 hrubé zavinění, tedy také hrubá nedbalost). V podnětném případě by bylo logické, aby strana A navrhla výslech své bývalé družky mnohem dříve. Okolnost, že napřed vyčkávala na zbývající průběh důkazního řízení, naznačuje úmysl způsobit průtah. Důkazní návrh by tedy měl být zamítnut pro překročení prekluzivní lhůty, zvláště když by výslech svědka řízení významně prodloužil.
Bude-li zde prekluze zamítnuta, přichází v každém případě úvahu k tíži strany A dodatečné náklady. Rakouský občanský soudní řád určuje mj. u důkazních návrhů, které byly opožděny vlastním zaviněním, takzvanou separaci nákladů podle § 48 rakouského občanského soudního řádu (ještě v průběhu řízení), popř. takzvanou sankci za opožděný důkaz podle § 44 rakouského občanského soudního řádu (po ukončení řízení). V důsledku toho musí strana, která navrhla důkazy opožděně vlastní vinou, převzít zvýšené náklady způsobené na základě prodloužení řízení nezávisle na výsledku řízení. Překážky pro tato opatření jsou menší než u prekluze, protože není požadováno hrubé zavinění ani úmysl způsobit průtah a je nutné (pouhé) prodloužení řízení, nikoli však významné prodloužení.
Jako nepřímá sankce proti průtahu přichází v úvahu vedle dodatečných nákladů a trestu za svévoli, který zde není z důvodu důležitosti z hlediska praxe blíže popsán, podle § 408 rakouského občanského soudního řádu také volné hodnocení důkazů. Soud posoudí podle § 272 rakouského občanského soudního řádu nejen podle výsledků dokazování (tedy důkazního řízení), nýbrž spíše podle výsledků celého jednání po svobodném zvážení, zda bude být skutkový údaj považován za pravdivý. Norma tedy zavazuje soud k hodnocení jednání i mimo důkazního řízení („volné hodnocení jednání“). Právě z hodnocení jednání, ke kterému patří všechny procesní úkony, prohlášení a opominutí strany, rovněž odepření odpovědi nebo informace v rámci přednesu a zadržení důkazních prostředků, lze v mnoha případech vyvodit základy skutkového stavu. Často vyplývá z obsahu, rozsahu a okamžiku přednesu (především při změnách žalobního návrhu, námitkách proti nepříslušnosti soudu a námitkách), že existuje (pouze) jeden čistě procesní taktický postup, jak opakovaně zajistit vlastní procesní stanovisko nebo jednoduše prodloužit řízení. Tento postup strany může nyní vést k tomu, že základy skutkového stavu budou zjištěny cestou volného hodnocení jednání k její tíži.
5. Obstrukce versus součinnost
5.1 Případ 4: Odmítnutá spolupráce
Strana B žaluje stranu A z důvodu dopravní nehody, kterou způsobila, o platbu bolestného. Strana A namítá, že nic nezavinila. Soud ustanoví dopravně-technického znalce, který má objasnit průběh nehody. Znalec by si chtěl prohlédnout obě vozidla účastnící se nehody. Strana B s povinností dokazování za škodu, kterou uplatňuje, spolupracuje se znalcem, strana A naproti tomu na jeho dotazy nereaguje. Na žádost znalce soud straně A uloží umožnit prohlídku jejího vozidla. Protože strana A opět nereaguje, žádá znalec soud o další pokyny.
5.2 Odpověď: Povinnost strany poskytnout součinnost (i strany bez povinnosti dokazování)
Rakouské civilní řízení se v rozhodující míře vyznačuje zásadou materiálního nalezení pravdy. Aby mohlo být realizováno právo na prověření pravdy chráněné podle ústavního práva a aby byl dosažen procesní cíl materiálního nalezení pravdy, je nezbytné, aby byly strany povinny přispět k shromažďování pravdivých materiálů a vzájemně se podporovat. Pravidla důkazního řízení, která pokrývají téměř všechny důkazní prostředky, jsou mimo jiné charakterizována tím, že (také) strana bez povinnosti dokazování je povinna poskytovat součinnost v důkazním řízení. Rakouský občanský soudní řád chce tímto způsobem zamezit pasivitě stran bez povinnosti dokazování. Díky tomu je odmítnut princip nemo tenetur, třebaže zde spolupráce nemusí probíhat neomezeně a bezpodmínečně. Pro důkaz znaleckým posudkem určuje § 359 odst. 2 rakouského občanského soudního řádu, že soud může v případě potřeby strany usnesením zavázat ke spolupráci se znalcem. Pokud strany výzvě soudu včas nevyhoví, učiní znalec posudek bez ohledu na nepřítomnou stranu. Budou-li chybějící informace dodány ještě před vypracováním posudku, musí je znalec ihned zohlednit, jinak bude muset podat doplňující posudek. Náklady na tento posudek nesou nezávisle na výsledku řízení společně a nerozdílně strany v prodlení.
Toto nařízení tedy brání blokádě jedné strany, je-li nutná její součinnost. Znalec v takovém případě podá jistý druh „zkráceného znaleckého posudku“. Od tohoto posudku však musí upustit, pokud podání znaleckého posudku bez zohlednění nepřítomného nemůže přispět k nalezení pravdy, například proto, že chybí jakékoli podklady. V takovém případě soud pověření k vypracování posudku odvolá. Vznikne-li v důsledku chybějící spolupráce jedné strany důkazní mezera, může to soud zohlednit v rámci volného hodnocení důkazů.
Na základě toho se ukazuje, že odmítnutá spolupráce může proces protáhnout pouze nevýznamně a pro nespolupracující stranu je navíc také riskantní, protože její chování může být v konečném rozhodnutí v rámci volného hodnocení důkazů vykládáno k její tíži. Kromě toho může nést dodatečné náklady.
6. Průtahy a obstrukce způsobené žádostmi o právní ochranu
6.1 Případ 5: Kaskáda žádostí
Strana A je v civilním řízení odsouzena k úhradě 10 000 eur straně B. Rozsudek je založen na tom, že strana A nevznesla proti srozumitelně přednesenému a také prokázanému tvrzení strany B žádnou opodstatněnou námitku. Strana A žádá, aby jí byla schválena procesní pomoc (úplné nebo částečné osvobození od nákladů řízení) v podobě poskytnutí právního zástupce za účelem podání odvolání proti rozsudku. Tato žádost vede k přerušení odvolací lhůty. Rakouský okresní soud (Bezirksgericht) zamítne žádost o procesní pomoc usnesením č. 1 s odůvodněním, že je odvolání beznadějné. Poté strana A odmítá soudce okresního soudu z důvodu podjatosti. Předseda okresního soudu zamítá usnesením č. 2 dále neodůvodněnou podjatost odmítnutého soudce. V odvolání proti tomuto usnesení odmítá strana A předsedu okresního soudu paušálně a bez dalších specifikací z důvodu podjatosti. Senát zabývající se podjatostí rakouského krajského zemského soudu (Landesgericht) odmítá návrh na odmítnutí soudce z důvodu podjatosti usnesením č. 3. Proto tomu podává strana A odvolání a paušálně odmítá všechny soudce krajského zemského soudu z důvodu podjatosti. Rakouský vrchní zemský soud (Oberlandesgericht) odmítá návrh usnesením č. 4. V odvolání, které je proti tomu podáno, odmítá strana A soudce vrchního zemského soudu paušálně (a opět bez dalšího odůvodnění) z důvodu podjatosti. Rakouský nejvyšší soud (Oberstes Gerichtshof) pokládá návrh na odmítnutí soudce z důvodu podjatosti strany A za neodůvodněný a odmítá jej usnesením č. 5. Nyní strana A u okresního soudu žádá, aby jí byla poskytnuta procesní pomoc za účelem podání odvolání proti usnesení č. 1. Usnesením č. 6 zamítá okresní soud tuto žádost pro nedostatek vyhlídek na úspěch (odvolání by bylo již opožděné). Poté strana A odmítá soudce okresního soudu z důvodu podjatosti...
6.2 Odpověď: Odmítnutí rozhodnutí o obsahu
Již na základě požadavků na spravedlivý proces podle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP) musí být straně umožněno odmítnout soudce z důvodu podjatosti. Ústavní právo obrátit se na soud, které je zakotveno v čl. 6 EÚLP, navíc zaručuje přístup ke spravedlnosti i stranám, které nejsou schopny uhradit náklady řízení (úplné nebo částečné osvobození od nákladů řízení) bez omezení nezbytných nákladů na živobytí. S respektováním těchto práv je nutně spojeno také prodloužení řízení. Odmítnutý soudce smí do pravomocného vyřízení návrhu na odmítnutí provádět pouze úkony, které nesnesou odklad. Žádosti o poskytnutí procesní pomoci naproti tomu opět přerušují zákonné lhůty, například lhůtu pro odpor vůči platebnímu rozkazu, lhůtu pro odpověď na žalobu nebo lhůty pro uplatnění opravných prostředků (§ 73 odst. 3, § 468 odst. 2 rakouského občanského soudního řádu).
Praxe však ukazuje, že strany nástroje procesní pomoci a odmítnutí soudců často zneužívají, aby řízení protáhly, resp. blokovaly. Jaké odpovědi zde nabízí zákon a judikatura?
Žádost o procesní pomoc se v každém případě zamítne tehdy, pokud se zamýšlené vymáhání práva jeví jako zjevně svévolné nebo beznadějné (§ 63 rakouského občanského soudního řádu). Na to navazuje rozhodnutí okresního soudu přijaté v případě č. 5 (usnesení č. 1). Toto hodnocení lze přezkoumat opravným prostředkem (odvoláním). Nehledě k tomu, že přerušení lhůty novou žádostí je u pravomocného odmítnutí předchozí žádosti vyloučeno (srov. § 73 odst. 3 rakouského občanského soudního řádu, § 85 odst. 2 rakouského občanského soudního řádu), stanovuje zákon opatření, aby přerušení spojené s žádostí o procesní pomoc nebylo prodlužováno ad infinitum, o což se strany v praxi pokoušejí především návrhy na odmítnutí – jako v případě č. 5.
Soudce odmítnutý z důvodu tvrzené podjatosti musí pokračovat v zahájeném jednání, pokud je odmítnutí zjevně neodůvodněné a nechává usuzovat na úmysl, že má být řízení protahováno. Konečné rozhodnutí nesmí být učiněno před pravomocným odmítnutím (§ 25 jurisdikční normy - JN). U neopodstatněných podezření a obvinění vyslovených v rámci (nepřípustných) paušálních odmítnutí zjevně za účelem zneužití práva, u kterých nelze na základě chybějícího skutkového obsahu přezkoumat abstraktní oprávnění, a která mají svůj základ zjevně v nesouhlasu s předchozími rozhodnutími, jde judikatura ještě o krok dále. Takové žádosti jsou dokonce „zcela irelevantní“ a nebrání jednání a rozhodování příslušných soudců jmenovaných podle pravomocí. V takovém extrémním případě je dokonce zbytečné soudní rozhodnutí o návrzích na odmítnutí, soud musí pouze v záznamu uvést, že k rozhodnutí nedojde.
Zákonodárce dal v roce 2010 této „judikatuře záznamů“, která z hlediska čl. 6 EÚLP není nenapadnutelná, zákonný základ v podobě ustanovení § 86a rakouského občanského soudního řádu. Podle něj může být mimo jiné písemné podání, které se omezuje v opakování již vyřízených sporných bodů nebo již přednesených tvrzení, odmítnuto bez nápravy. V tomto usnesení je třeba odkázat na to, že každé další písemné podání, které takový obsah vykazuje, může být založeno do spisu bez projednání obsahu. § 86a rakouského občanského soudního řádu nabízí díky tomu vhodný nástroj, jak čelit „kaskádám odmítnutí“ nebo opakovaným žádostem o procesní pomoc beze změny majetkových poměrů. Zákaz opakování se používá (po poučení) také tehdy, pokud se poruší v jiném řízení. To odpovídá zásadě netrpět zneužívání procesních prostředků.
7. Náprava a její zneužití
7.1 Případ 6: Vědomě vytvořená vada
Strana A je odsouzena k vyklizení nemovitosti. Poslední den odvolací lhůty podá strana A pouze první stranu odvolání („titulní list“) s označením stran a opravného prostředku prostřednictvím faxu. Soud prvního stupně odmítne odvolání pro porušení formálních a obsahových předpokladů odvolání. V opravném prostředku, který proti tomu strana A podala, argumentuje ustanovením § 84 rakouského občanského soudního řádu, podle kterého soud při formálních vadách a (v případě písemného podání se stanovením lhůty) i při obsahové vadě musí zahájit pověření k nápravě se stanovením lhůty, přičemž písemné podání je při dodržení lhůty k nápravě považováno za podané v den prvního doručení (§ 85 odst. 2 rakouského občanského soudního řádu).
7.2 Odpověď: Žádná náprava při zneužití
Civilní řízení v Rakousku se v zásadě vyznačuje tím, že prosazování práva nemá ztroskotat na formálních vadách („přednost rozhodnutí o meritu věci“). Ustanovení rakouského občanského soudního řádu o možnosti nápravy formálních nedostatků má za účel chránit stranu před újmami, které spáchá omylem nebo při neznalosti formálních předpisů. V takovém případě musí soud dát straně možnost napravit svůj procesní úkon (ústní nebo písemný návrh, přednes atd.). U procesních úkonů se stanovením lhůty je dokonce možná náprava obsahových vad. Zde zákon prodloužení naprosto toleruje, aby zaručil co nejlepší realizaci hmotného práva v řízení. Využíváním pověření k nápravě zneužívajícím způsobem lze samozřejmě získat čas a občas způsobit významný průtah v řízení. Možnosti nápravy proto musí nalézt své hranice tam, kde jsou používány výhradně k průtahům nebo prodloužení řízení.
Pokud je jasně a jednoznačně konstatováno, že strana chce předpisy pro nápravu pouze zneužít, musí být její procesní úkon odmítnut bez poskytnutí lhůty pro nápravu.
U strany zastoupené právním zástupcem se judikatura přizpůsobí především dikci procesního úkonu. Pokud umožní přesvědčivý závěr, že byla formální vada vnesena snad úmyslně, aby se případným nápravným řízením opět dosáhlo prodloužení, které by snad pro stranu mohly být z neznámých příčin žádoucí, není odstranění takových vad účelem možnosti nápravy. Při podobném zneužití institutu nápravy je spíše třeba nápravu odmítnout , což bylo potvrzeno Nejvyšším soudem OGH v případě 6.
Judikaturu lze aplikovat i u nezastoupených stran, třebaže je zde často obtížné posoudit, zda bylo porušení procesního práva provedeno úmyslně (tedy zneužívajícím způsobem) nebo pouze z neznalosti. Ukazateli nutného zneužití jsou u nezastoupených stran dosavadní zkušenosti a okolnost, že strana již byla o určitých formálních předpisech několikrát poučena, avšak stále je nedodržuje.
8. Obstrukce a náhrada škod
8.1 Případ 7: Odmítnutý souhlas
Strana A pronajímá straně B pozemek s povolením postavit na něm restauraci. Následně je postavená restaurace zničena požárem. Strana B chce postavit nový dům, k tomu potřebuje ve stavebním řízení souhlas strany A, která je k němu rovněž povinna na základě nájemní smlouvy. Strana A souhlas odmítá, načež strana B proti ní vznese žalobu na souhlas. Navzdory beznadějnému stanovisku podá strana A řadu důkazních návrhů a podá odvolání proti vyhovujícímu rozsudku. Díky dlouhému procesu vznikne straně B z důvodu zpoždění stavby, které je s tím spojeno, značná škoda (ušlý zisk, zvýšení stavebních nákladů).
8.2 Odpověď: Náhrada škody při zneužití vedení procesu
Vhodným prostředkem proti průtahu a obstrukci může být také právo na náhradu škody. Příslušné normy civilního práva sice nejsou určeny k tomu, aby bezprostředně ovlivňovaly procesní úkony nebo jim zabránily. Strana však musí počítat s tím, že bude povinna nahradit škodu svému odpůrci za zneužití vedení procesu. Právo na náhradu škody je tedy určeno k tomu, aby nepřímo zabránilo průtahu a obstrukci. Díky tomu nabízí jistou preventivní ochranu.
Judikatura zde vypracovala následující zásady: kdo vstoupí do procesu, přestože musel při nezbytné pozornosti (§ 1297 rakouského občanského zákoníku ABGB) rozpoznat, že je proces beznadějný, jedná protiprávně a s vlastním zaviněním, takže je povinen nahradit škodu. Stanoví-li strana procesní úkony, přestože ví, že tím smluvní partner může utrpět majetkové újmy, ručí v případě rozpoznatelnosti svého beznadějného stanoviska. Náhrada škody z důvodu prodlení způsobeného vedením procesu tedy přichází v úvahu tehdy, pokud odsouzený věděl nebo musel vědět, že jeho právní názor postrádá skutkové předpoklady nebo je již předem neobhajitelný, avšak bez ohledu na to vede proces. Toto zneužití soudu musí být řádně prokázáno.
V případě F byla žalovaná jako pronajimatel povinna poskytnout součinnost při stavbě budovy kryté obsahem smlouvy. Její opačné stanovisko při přípravném procesu bylo proto beznadějné. Byla tedy povinna nahradit svému odpůrci škodu vzniklou procesně podmíněným prodloužením.
8. Závěr
Přehled demonstroval různé možnosti průtahů a obstrukcí způsobených stranami a jejích procesními zástupci. Zákon však rovněž nabízí rozsáhlé odpovědi, aby se co možná nejvíce zabránilo této formě zneužití práva. Procesní právo se přitom vyznačuje zásadou netolerovat zneužívání procesních prostředků.
German to Czech: 20 Jahre Nationalparks Thayatal General field: Other Detailed field: Tourism & Travel
Source text - German 20 Jahre Nationalparks Thayatal & Podyjí
Wer sich in wäldern trifft, der riecht nach laub und waben,
nach beeren und nasser haut:
seine abendmahlzeiten bestehen aus sonnenuntergängen.
Eine nachtigall durchsingt ihre mittlere luft.
H. C. Artmann
1 Vorwort
Bis in die 1930er Jahre herrschte reges Leben im Thayatal. In Vranov / Frain und in Hardegg bezogen die Sommerfrischler Quartier, pochende Geräusche eines Hammerwerkes verwoben sich mit dem Rauschen der Fugnitz und dem Lachen der Gäste in den Schanigärten. Getreide wurde gemahlen in den vielen Mühlen am mäandrierenden Fluss, in der Lauermühle Papier erzeugt. Die Grubermühle wurde zum Luxushotel umgebaut, im Schwimmbad planschten die Kinder, davor parkten die Limousinen der wohlbetuchten Gäste. Ein dichtes Netz an Wanderwegen durchzog das Tal und führte bergauf zu den Aussichtsfelsen. Romantische Gefühle und die Genüsse der Jausenstationen lockten Wanderer zu den Burgruinen. In den Staubereichen der Mühlen wurde gepaddelt, geschwommen und mit dem Wasserball gespielt.
Überwucherte Mauerreste der Burgruinen und gesprengten Mühlen, geheimnisvolle Felsenkeller erinnern an diese Zeit, verfallende Terrassen zeugen von vergangener Landwirtschaft. Der Wein gedeiht am Šobes / Schobes wie eh und je. Die fröhlichen Besucher der Schanigärten werden wie damals gut bewirtet, über die von Wasserpflanzen begrünten Steine des Wehrs bei der Hardegger Thayabrücke rauscht immer noch der Fluss. Über die Brücke spazieren Wanderer, eine Familie beobachtet die Fische im klaren bernsteinfarbenen Wasser, das die Sonnenstrahlen reflektiert. Oben wachen die dunklen Steinmauern der Burg über das Geschehen. Gäste aus nah und fern besuchen dieses wunderschöne Tal.
Zugleich erhält die Wildnis - in all ihrer bunten Vielfalt – weiten Raum. Der Schwarzstorch gleitet über die Wälder, mit Glück sieht man ihn im Fluss fischen. Eine Ringelnatter schwimmt zum Ufer. Der Eisvogel funkelt wie ein Juwelendiadem im Flug. Biber und Otter sind zurückgekehrt, blühende Uferwiesen werden gepflegt um die Artenvielfalt zu erhalten, Libellen, Schmetterlinge, Zikadengezirp. Am Sonnenfels wärmt sich die Smaragdeidechse, eine Äskulapnatter flüchtet in den Felsenspalt. Auf bemoosten, modernden Stämmen gestürzter Bäume wachsen Pilze, Käfer krabbeln darunter. Forste, Wälder wandeln sich zum Urwald. Der Mensch hilft mit bei alledem. Der Mensch, der schlimm zerstören kann und gut gestalten.
Mit leidenschaftlichem Interesse habe ich mich in die vielen Forschungsberichte, die zum Thema Nationalpark verfasst wurden, hinein gelesen. Akademische Publikationen bedienen sich eines spezifischen Wortschatzes von Fachausdrücken. Deren wichtigste zu verstehen ist unerlässlich, um zu begreifen, warum es im Kern einer Sache geht. Da helfen gebundene Lexika und Wikipedia. Immer wieder bediente ich mich beim Studium der einzelnen Themen sowie beim Verfassen dieses Buches jener Quellen. Wikipedia ist ein weltweites Projekt zum Aufbau einer Enzyklopädie aus freien Inhalten. Dieses „work in progress“ leistet (wenn man eine gewisse Vorsicht walten lässt) wirklich gute Dienste, die sich auch in diesem Buch widerspiegeln - daher bin ich mittlerweile sowohl zum Anwender als auch zum aktiven Förderer dieses Projektes geworden.
Auf der österreichischen Seite gibt es den Nationalpark Thayatal und auf der tschechischen Seite den Národní Park Podyjí. Jeder der beiden Nationalparks basiert auf dem Regelwerk des jeweiligen Staates und hat sein eigenes Verwaltungszentrum. Viele Menschen nehmen die beiden Nationalparks jedoch als eine Einheit wahr, und inhaltlich liegen sie damit keineswegs falsch, sind die beiden Nationalparks doch ineinander verzahnt, nichts liegt zwischen ihnen. Die Staatsgrenze, die sie trennt, 'mäandert' fast so sehr wie die Thaya selbst. Beide Verwaltungen verfolgen dieselben Ziele, und entsprechend intensiv ist die Zusammenarbeit. Die EU-Mitgliedschaft beider Länder hat innerhalb einer einzigen Generation die gesamte Region drastisch verändert und neue Lebensbedingungen für Menschen, Tiere und Pflanzen geschaffen, und damit auch eine Vielfalt neuer Möglichkeiten. In der gesamten Region hat die Grenze aufgehört, Wanderern oder Radfahrern im Wege zu stehen.
Wie kann man mit dieser 'Einheit in der Zweiheit' sprachlich umgehen? Wenn vom 'Doppelpack', also grenzüberschreitend von beiden Nationalparks gleichzeitig die Rede ist, wollen wir von den 'Nationalparks Thayatal & Podyjí’ sprechen, oder von den ‚beiden Nationalparks’. Werden sie jedoch gesondert behandelt, werden wir sie Nationalpark Thayatal sowie Národní Park Podyjí nennen.
Wie es früher war, was jetzt geschieht, wie es werden könnte in den Nationalparks Thayatal & Podyjí und um sie herum, was der Mensch gestaltet und wie die Natur gedeiht, davon handelt dieses Buch.
NATURRAUM THAYATAL
4 Die Thaya – Von den Quellen bis zur Mündung
Die Mährische Thaya / Moravská Dyje entspringt in der Böhmisch-Mährischen Höhe bei dem Dorf Stajiště, vier Kilometer südöstlich von Třešť auf einer Seehöhe von 653 m. Nach 68,2 km vereint sie sich in Raabs an der Thaya (410 m) mit der Deutschen Thaya.
Deren Quelle liegt auf einer Seehöhe von 657 m in der Nähe des Mödershöf-Gutes bei Schweiggers im Waldviertel. Nach 75,8 km erreicht sie Raabs, Flusskilometer Null.
Die Thaya mündet nach 235,4 Kilometern auf einer Seehöhe von 147 Metern bei Hohenau in die March. Dort grenzen Tschechien, die Slowakei und Österreich aneinander.
Der stark mäandrierender Lauf der Thaya hat sich zwischen Raabs und Znojmo / Znaim tief in die Landschaft eingegraben. Burgen und Ruinen überragen auf steilen Felsen ihre Ufer. Viele kleine Wehranlagen und einige größere Stauseen nutzen ihre Wasserkraft. Früher wurden Mühlen, Sägewerke und kleine Industrieanlagen mit der kinetischen Energie ihres Wassers betrieben, heute dienen Wasserturbinen der Stromgewinnung. Die Staumauern blockieren die Wanderung der Fische; nur durch künstlichen Besatz kann ein sehr reduzierter Fischbestand aufrecht erhalten werden.
Wie dem auch sei, auch außerhalb des Nationalparks ist die Thaya über weite Strecken ein schönes Gewässer. Einsame, manchmal unverbaute Ufer, gemütliche Badeplätze, ruhige Dörfer und sehenswerte Städte mit ihrer historischen Bausubstanz bilden Ensembles mit inzwischen höchstem Seltenheitswert. Einerseits bedingt das Gefälle von 510 Höhenmetern die unterschiedlichen Temperaturzonen entlang des Laufes der Thaya, andererseits treffen zusätzlich in der Übergangszone vom Wald- ins Weinviertel zwei verschiedene Klimaprovinzen aufeinander. Im Bereich der Nationalparks Thayatal & Podyjí gehen das kühlere, feuchtere, atlantisch beeinflusste Klima der „Böhmischen Masse“ und das wärmere, trockenere, kontinental geprägte pannonische Klima des „Wiener Beckens“ ineinander über.
Zwischen Vranov / Frain und Znojmo / Znaim durchfließt die Thaya auf einer Flusslänge von 45 km die Nationalparkregion. Die Luftlinie zwischen diesen beiden Städten beträgt hingegen lediglich 16 km. Die vielen Flussbiegungen und -schlaufen verdreifachen die Distanz am Wasserweg. Das fließende Wasser formt die fluvialen Landformen von Umlaufbergen, Nähr- und Zehrufern, Prallhängen, Flussterrassen, Schotterbänken und Uferwiesen. Entlang der stark gewundenen Flussschlingen ändern sich die Expositionen der Erdoberfläche zu Sonnenlicht, Wind und Regen. Die pannonischen Klimakomponenten sind an jedem südexponierten Hang, auf jedem Sonnenfels evident, die atlantischen an allen Nordhängen, in den schattigen Gräben des Kajabaches und der Fugnitz. Die geologischen Standortfaktoren sind ebenfalls kleinräumig differenziert. Im reichen Pflanzenkleid spiegelt sich dies wider, kleinräumig gedeiht sehr unterschiedliche Flora. Insgesamt wurden in den Thayatal Nationalparks bisher 1290 Pflanzenarten bestimmt. Zum Vergleich: in ganz Österreich, von den pannonischen Steppenseen bis in die Gletscherregionen der Alpen, zählen wir deren 2950.
Gute 500 Flechtenarten gedeihen als Symbiose von Pilz und Alge auf Fels und Baum, einige davon sind Erstfunde in Österreich. Mehr als 950 Schmetterlingsarten sind hier beheimatet. Das freut nicht nur die 20 geheimnisvollen Fledermausarten, denen sie als Nahrung dienen, sondern auch die vergnügte Vogelwelt. Deren Vielfalt ist ebenfalls bemerkenswert: Immerhin konnten im Territorium der beiden Nationalparks über 150 Vogelarten nachgewiesen werden; mehr als die Hälfte von ihnen brüten im Thayatal.
Im Jahr 2007 ist die scheue Wildkatze wieder nach Österreich zurückgekehrt - nach 35 Jahren der Abwesenheit. Sie beweist uns hiermit, dass sich regional ausgerottete Tiere gerne auch wieder ansiedeln, so der Lebensraum geeignet und entsprechend geschützt ist. Der fleißige Biber siedelte sich ebenfalls wieder an, die verspielten Fischotterfamilien waren nie ganz verschwunden. Der schlaue Fuchs, das böse Wiesel… Ja, ich weiß, Tiere zu vermenschlichen grenzt mittlerweile an ein Tabu. Doch ich bin mit Brehms Tierleben aufgewachsen. Gerne blätterte ich als Kind in den reich illustrierten Bänden aus der Bibliothek meines Großvaters, manchmal las er mir dann daraus vor. Und wer kann denn mit Sicherheit ausschließen, ob uns die kluge Eule nicht insgeheim vereulicht? Auf ihre spezifische Eulenart, versteht sich.
50 km flussabwärts von Znaim passiert die Thaya das Landschaftsschutzgebiet Pálava / Pollauer Berge. Das Winzerdorf Pavlov / Pollau ist von Weinbergen umgeben. Die höchste Erhebung der Pollauer Berge ist der Maidenberg / Děvín mit 554 Metern. Er gehört zur Waschbergzone und ist zugleich der westlichste Gipfel der Äußeren Westkarpaten. Die Biotope an seinen Hängen umfassen artenreiche Fels-, Gras-, und Waldsteppen, wärmeliebende Buchenwälder und Schluchtwälder auf einem Untergrund aus Jura-Kalk. Bereits in der Steinzeit bevölkerten die Cromagnonmenschen diese Gegend, sammelten Früchte, jagten Kleingetier und Mammuts, stritten und liebten einander und übten sich im Kunsthandwerk. Die Venus von Dolní Věstonice ist eine bis zu 29 000 Jahre alte Keramikfigur.
Am Fluss wechseln sich Auwälder mit Stauseen und anderen Feucht- oder Wasserbiotopen ab. Die Kulturlandschaft von Lednice-Valtice - ein UNESCO Welterbe - liegt östlich der Pollauer Berge. Für die Bewässerung des ausgedehnten englischen Landschaftsgartens von Schloss Lednice / Eisgrub wurde die Thaya extra umgeleitet, ein großer See mit vielen Inseln angelegt. Auf mächtigen Eichen, letzten Zeugen eines Auen-Urwaldes, bilden Reiher ihre Kolonien. Das neugotische Schloss der Liechtenstein, barocke Stallungen, romantische Ruinen und Aquaedukte, klassizistische Tempel, Grotten, Pavillons, Kolonaden und ein Minarett bereichern diese einzigartige Teich- und Parklandschaft, die sich bis zum Barockschloss Valtice / Feldsberg erstreckt.
Vor der Mündung der Thaya in die March beginnen die niederösterreichischen Europaschutzgebiete March-Thaya Auen und setzen sich nach Süden entlang der March fort . Eichen-Hainbuchenwälder, Auwälder mit Eichen, Ulmen, Eschen, Erlen und Weiden, verschiedene Wiesenarten, Steppen, Binnendünen und zahlreiche Gewässer sind der Lebensraum einer reichen Flora und Fauna. Der Schlosspark von Marchegg geht in Wildnis über, die seit Jahrzehnten vom WWF gepflegt wird. Wanderwege und Lehrpfade erschließen die sich regenerierende Natur. Weißstörche horsten auf mächtigen Eichen. Rohrdommel, Silberreiher, Schwarzstorch, Löffler, Moorente, Rotmilan, Weihen und Seeadler beleben den Himmel.
In den Altwässern und Nebenläufen von March und Thaya schwimmt der Donau-Kammmolch als eines von vielen Amphibien, Flussmuscheln graben sich in den Grund. Wir befinden uns in der Brachsenregion. Der Fischbestand setzt sich zu 88% aus karpfenartigen Fischen zusammen. Bei Dunkelheit durchsuchen die kleinen Goldsteinbeißer den Boden nach Kleintieren und Mikroorganismen. Dabei nehmen Sie ständig Sand in die Mundhöhle auf, "kauen" ihn nach Fressbarem durch und stoßen ihn über die Kiemenspalten wieder aus. Biber bauen ihre Dämme im Wasser, die verwandten Ziesel ihre Bruthöhlen in das lockere Erdreich der Trockenhänge.
Die Schutzgebiete erstrecken sich auf einer Fläche von 151 km2 bis zur Mündung der March in die Donau. Überraschend wie abrupt ragen dort die hellen Kalkfelsen der Burgruine von Theben / Devín aus dem trägen Wasser. Wir sind in den Karpaten! Überwältigend ist der Blick von ihren Bollwerken nach Hainburg, zu den Hundsheimer Bergen und über die scheinbar endlosen Auwälder von March und Donau.
Der Nationalpark Donauauen schützt eine der größten zusammenhängenden, ökologisch weitgehend intakten Aulandschaften Mitteleuropas. Mit ihrer immer noch weitgehend freien Abflussdynamik hat die Donau hier den Charakter eines Gebirgsflusses. Die derzeitige Gesamtfläche von 96 km2 reicht stromaufwärts bis an das Stadtgebiet von Wien, 65% sind Auwald-, 15% Wiesen- und 20% Wasserflächen. Erweiterungen des Nationalparks sind im 1996 unterzeichneten Staatsvertrag zwischen der Republik Österreich und den Bundesländern Wien und Niederösterreich vorgesehen. Für umfassenden, großräumigen Umweltschutz, der das Überleben des Reichtums der Natur ermöglicht, haben wir immerhin im Dezember 1984 die Stopfenreuther Au, den Bauplatz des Donaukraftwerks Hainburg, besetzt.
So fließen also die Wassermoleküle der Thaya von den Hügeln des Waldviertels und der böhmisch-mährischen Höhe in die March, die Donau, das Schwarze Meer, durchqueren binnen weniger Jahren die Meerenge des Bosporus, grüßen im Vorbeischwimmen die Süleymaniye-Moschee von uns, ein Meisterwerk des Architekten Sinan (1490 – 1588). Istanbul hinter sich lassend geht es über das Marmarameer und die Dardanellen in die Ägäis. Nachdem viele der Thayawassermoleküle Fische und anderes Meeresgetier von innen gesehen haben, werden sie verdampfen, anderswo wohl wieder kühlen Regen spenden. Ob sie dann noch wissen, dass sie einst den Umlaufberg umrundet haben? Naja, meine Moleküle werden dereinst wohl auch auf mich vergessen. Fair genug, ich bin mir ihrer ja auch nicht wirklich bewusst.
Bedenke: Du bist sterblich von Natur und verfügst über begrenzte Zeit, aber durch das Nachdenken über die Natur bist du zum Unbegrenzten und Ewigen emporgestiegen und hast hinabgeschaut auf das Gegenwärtige, das Künftige und das Vergangene.
Epikur
6C Aliens im Nationalpark - Der Umgang mit Neophyten und Neozoen
Als reiselustiger Mensch zieht es mich immer wieder in die Fremde. Mit freudigem Interesse durchstreife ich die wilden Steppenlandschaften des Waschlowani-Nationalparks in Georgien, die Jahrtausende alten Kulturlandschaften an den vulkanischen Hängen des Ätna, faszinierende Städte wie Istanbul oder Regensburg. Überall finde ich Fremdes wie Vertrautes, ob in der Navajo Nation in Arizona (ihr Eigenname Diné bedeutet Menschenvolk) oder in den Weinbergen des Markgräflerlandes zwischen Schwarzwald und Rhein. Schon als Elfjähriger hatte ich das Glück, den schneebedeckten Ararat gesehen, mit kurdischen Kindern gespielt und im Van Gölü, dem größten Sodasee der Erde, gebadet zu haben.
Das Fremde ist mir nicht bedrohlich, es zieht mich an. Daher fällt es mir leicht, auch in Neophyten („Neupflanzen“) und Neozoen („Neutieren“) zuerst einmal das Gute zu sehen. Die Walnussbäume und Robinien zwischen den Presshäusern der Kellergassen sind mir genauso sympathisch wie die Sonnenblumenfelder des Weinviertels. Ohne Neophyten wäre nicht nur unsere Wildpflanzenflora ärmer, auch unsere Speisekarte und erst recht unsere Gärten wären recht monoton. Erdäpfel, Paprika, Paradeiser, Mais, Gartenerdbeere und Kürbis kommen alle aus Amerika, der Mehltau und die Reblaus leider auch.
„Der negative Beigeschmack des Begriffs Neophyten rührt daher, dass sich ein gewisser Prozentsatz der eingewanderten verwilderten Arten als problematisch herausgestellt hat. Die Höhe dieses Prozentsatzes lässt sich in etwa nach der sogenannten Tens-rule einschätzen und sogar voraussagen: Von 1000 eingeführten Arten verwildern nur 100, davon etablieren sich nur 10 dauerhaft. Von diesen 10 Arten wiederum wird nur eine zu einem „Problemneophyt“ mit unerwünschten Auswirkungen. Zur Abgrenzung von den „unproblematischen Neophyten“ ist die Verwendung des Begriffs der „invasiven Arten“ sinnvoll, sie allein sind es, die unerwünschte Auswirkungen verursachen.”
Es geht nicht darum, Neues pauschal abzulehnen, sondern den arglosen Umgang mit neuen Pflanzen zu vermeiden und gerade in Zeiten des Temperaturanstiegs eine vorausschauende Anwendung sicherzustellen. Wenn beispielsweise maßlos ausgepflanzte Robinien von selbst beginnen, invasiv zu werden und meine geliebte Waldsteppenvegetation zu verdrängen, votiere ich doch sehr dafür, dass man die Lebensräume vom Perlgras, Ziesel, Smaragdeidechse, Gottesanbeterin und Kuhschelle schützt und erhält.
Als Neophyten bezeichnet man Pflanzen, die unter bewusster oder unbewusster Beteiligung des Menschen nach 1492, dem Jahr der Wiederentdeckung Amerikas durch Kolumbus (nach den Wikingern etwa), in ein Gebiet gelangt sind, in welchem sie zuvor natürlicherweise nicht vorkamen - gleichgültig aus welcher Weltgegend. Etwa 27 % der in Österreich wildwachsenden Gefäßpflanzenarten zählen zu den Neophyten.
Archäophyten („Altpflanzen“) sind Gewächse, die vor 1492 in Mitteleuropa Fuß fassten. Seit der Jungsteinzeit wurden sie als Kulturpflanzen aus dem Mittelmeerraum sowie aus Osteuropa und Westasien eingebürgert. Weizen, Gerste, Apfel, Birne, Pflaume, Edelkastanie und Wein sind uns bestens vertraut. Beikräuter wie Kornblume, Klatschmohn und Kamille wanderten mit. Viele Archäophyten stehen heute durch die Intensivierung oder Aufgabe der Landbewirtschaftung auf den Roten Listen gefährdeter Arten. Archäophyten gelten zwar nicht als einheimisch, werden aber insbesondere im Naturschutz im Gegensatz zu Neophyten als heimisch betrachtet.
Flusstäler sind nicht nur für den Menschen, sondern auch für viele Pflanzenarten bevorzugte Wanderkorridore. Die Lebensräume des Thayatales sind anthropogen beeinflusst, früher mehr als heute. Die Wiesennutzung war viel umfangreicher, manche Steilhänge und Trockenstandorte wurden stark beweidet. Die Schäden durch den Schwellbetrieb des Kraftwerks Vranov sind uns bekannt, der Bau von Straßen und Strom-Freileitungen förderte den Bewuchs durch Neophyten. Wie wissenschaftliche Untersuchungen ergaben, sind von den auf dem Territorium der Nationalparks Thayatal-Podyjí und deren näherer Umgebung vorkommenden 1288 Pflanzenarten 116 Neophyten. Wenige davon sind problematisch. Aufgrund ihrer Ökologie, Verbreitung und Ausbreitungstendenz gelten folgende Arten als invasiv: Robinie (Robinia pseudacacia), Drüsiges Springkraut (Impatiens glandulifera), Japanischer Staudenknöterich (Fallopia japonica) und Russischer Bärenklau (Heracleum mantegazzianum). Ohne gezielte Bekämpfungsmaßnahmen würde die Ausbreitung dieser Pflanzen zu einer massiven, unerwünschten Verdrängung der naturnahen Vegetation führen.
Die Robinie (Robinia pseudacacia) wurde ab 1630 aus dem Osten Nordamerikas
nach Europa eingeführt und ab etwa 1750 großflächig kultiviert (Ödlandaufforstung, Bienenweidepflanze, Rebpfähle für Weinbau, Windschutzstreifen). Das gegen Holzfäule widerstandsfähige Holz ist gleichzeitig biegsam, fest und äußerst hart. Die Pflanze ist giftig, besonders deren Rinde und Früchte. Ihre ungiftigen Blüten können in Backteig zu Akazienstrauben ausgebacken, zu Marmelade verarbeitet oder in Drinks verwendet werden.
Die starke Ausbreitung der Robinie in Ostösterreich hält immer noch an und ist nur mit großem Arbeitsaufwand zurückzudrängen. Sie hat massive Auswirkungen auf die Zusammensetzung der einheimischen Vegetation. Starke Stickstoffanreicherung des Bodens durch Symbiose mit Knöllchenbakterien im Wurzelbereich (wie bei allen Schmetterlingsblütlern - beim Anbau von Klee, Raps, Lupinen ist dies erwünscht) führt schnell zum völligen Bestandesumbau. Konkurrenzschwächere Pflanzen werden verdrängt, die Artenzahl der Begleitvegetation sinkt dramatisch ab. Die hohe Trockenresistenz der Robinie lässt sie in Extremstandorte eindringen. Im Nationalpark wächst sie am Burgberg bei Hardegg, unterhalb des Max-Plateaus, im Bereich der Steinernen Wand und zwischen Devět mlýnů / Neunmühlen, Hnanice und Znaim.
Viele trockene Hänge dienten bis Mitte des 20. Jahrhunderts der Beweidung. Durch die Einstellung der Weidenutzung haben sich die Robinienbestände massiv ausgedehnt. Im Bereich des Max-Plateaus wurde die Robinie bereits vor dem 2. Weltkrieg gepflanzt, die ältesten Bäume sind über 80 Jahre alt. Gründe für die Pflanzung waren die Befestigung des steilen Hanges und die hohe Attraktivität für die Bienen. Erstmals wurden im Sommer des Jahres 2001 Robinien geringelt: Die Rinde wird auf 9/10 des Stammumfanges entfernt, im Jahr darauf der Rest des verbliebenen Kambiums. Diese Arbeit führt man kurz nach der Blütezeit durch, da die Energiereserven des Baumes zu dieser Zeit am geringsten sind. Die Bäume reagieren meistens innerhalb weniger Wochen mit dem Abwurf der Blätter. Ungefähr zwei Monate nach dem Ringeln beginnen bodennahe Knospen auszutreiben, wie auch mehrere Meter vom Stamm entfernte Wurzelschösslinge. Diese Triebe werden abgehackt - eine Maßnahme, die seither jedes Jahr wiederholt wird. Teilpopulationen sind dadurch bereits erloschen.
Die Samen des Indischen Springkrauts (Impatiens glandulifera) wurden ab 1839 aus den feuchten Tälern des Himalayagebirges nach England importiert. Eigentlich ist dieses Kraut eine hübsche Pflanze, aber es verbreitet sich extrem invasiv. Im Gebiet der Nationalparks Thayatal & Podyjí gedeiht es seit 1995 an den Ufern der Thaya. 2001 hatte sich hier über eine Länge von 1.300 Metern ein fast geschlossener Bestand mit unterschiedlicher Breite (2 m bis 20 m) ausgebildet. Im tschechischen Národní park Podyjí wurde die Pflanze ab ihrem ersten Auftreten sofort bekämpft. Die ausgedehnten Bestände auf der österreichischen Seite führten jedoch zu einer ständigen Wiederansiedelung in Tschechien. Die beiden Verwaltungen beschlossen daher ein koordiniertes Vorgehen. Seit dem Jahr 2000 führt man im gesamten Verlauf der Thaya Bekämpfungsmaßnahmen durch. Einzelne Pflanzen und kleinere Bestände werden zwischen Juni und September händisch ausgerissen, größere Bestände gemäht. Da einige Abschnitte des Flusstales zu Fuß nur sehr schwer zu erreichen sind, werden im NP Podyjí die Bekämpfungsmaßnahmen bereichsweise von Booten aus durchgeführt. Bis auf einige kleinere Bestände ist die Pflanze weitgehend aus den Nationalparks verschwunden.
Der Japanische Staudenknöterich (Fallopia japonica) kommt vor allem im Bereich der Ortschaften Hardegg und Merkersdorf vor. Nur ein einziger Standort befand sich abseits von menschlichen Siedlungen direkt im Nationalpark am Ufer der Thaya. Die Bestände sind relativ klein, die Größe der Ausbreitungsflächen schwankt zwischen 4 m² und 100 m². Bei den ortsnahen Beständen handelt es sich durchwegs um Straßenböschungen, die eine ruderale Vegetation aufweisen. Durch das Mähen der Pflanzen konnte die Bestände wesentlich reduziert werden. Der Bestand an der Fugnitz in Hardegg ist außerdem durch die Wirkung des Hochwassers von 2006 nahezu erloschen.
Der Riesen-Bärenklau (Heracleum mantegazzianum) wurde im 19. Jahrhundert aus dem Kaukasus als Zierpflanze nach Großbritannien eingeführt. Seit der Mitte des 20. Jahrhunderts vermehrt er sich in Mitteleuropa invasiv. Wesentlich zur Ausbreitung des Riesen-Bärenklaus hat beigetragen, dass dieser Pflanze ein wirtschaftlicher Nutzen unterstellt wurde. Er wurde als Bienenweide empfohlen. In der Forstwirtschaft verwendete man ihn, weil man mit den dichten Beständen dieser Pflanze dem Wild zusätzliche Deckung geben wollte und der Überzeugung war, mit ihr Böschungen befestigen zu können. Im Jahr 2006 traten erstmals einzelne Exemplare des Riesen-Bärenklaus im Nationalpark auf. Einige Pflanzen befanden sich neben der Thaya, andere im Bereich einer Wildfütterung. Bekämpfungsmaßnahmen werden sorgfältig ausgeführt, da diese im Falle größerer Ausbreitung jahrelang enormen Aufwand erfordern würden. Die Pflanzen werden vor der Samenbildung ausgegraben und entfernt.
Zur Beseitigung selbst in kleinem Rahmen sind Handschuhe, Schutzkleidung, Schutzbrille und gegebenenfalls Atemschutz erforderlich. Bei empfindlichen Menschen genügt bereits ein einfacher Kontakt mit der Oberfläche der Blätter, um auf der Haut entzündliche und schmerzhafte Blasenbildungen auszulösen. Die Hautreizungen und Blasen können wochenlang anhaltende nässende Wunden verursachen und mit anhaltenden Pigmentveränderungen einhergehen. Reaktionen können auch erst wenige Tage nach der Berührung ausgelöst werden, und zwar durch auf die betroffene Haut einstrahlendes Sonnenlicht. Auch Fieber, Schweißausbrüche und Kreislaufschocks können die Folge des Kontaktes mit der Pflanze sein. An heißen Tagen kann es bereits bei einem längeren Aufenthalt unmittelbar neben den Pflanzen zu den oben beschriebenen Erscheinungen oder auch zu Atemnot kommen. Ausgasende Furanocumarine können eine akute Bronchitis verursachen.
Zugegeben, man kann sich in übertriebenem Maße in Bedrohungsszenarien hinein manövrieren. Immerhin aber würde ‚die Natur’ gewisser Gebiete, wenn man sie sich selbst überließe, nicht einfach bleiben, was sie war, sondern sich innerhalb weniger Jahrzehnte massiv verändern. Will man dies vermeiden, ist umfangreiches Gebietsmanagement unbedingt erforderlich.
Höckerschwan, Fasan, Mink, Wildkaninchen, Bisamratte, Mufflon, Damhirsch, Marderhund, Waschbär, Regenbogenforelle und andere Tiere gehören zu den Neozoen, die die Nationalparks durchstreifen können oder in ihnen heimisch sind. Nur das Muffelwild und das Damwild wurden als problematisch eingestuft. Die Mufflons waren früher in einem tschechoslowakischen Wildgatter gezüchtet worden, das im Gemeindegebiet von Horní Břečkov direkt am Eisernen Vorhang lag. Nach dessen Abbau wurde auch das Gatter undicht, und so gelangten sie in die Freiheit. In den felsigen Hängen des Thayatales fühlten sie sich wohl und verbreiteten sich auch auf der österreichischen Seite. Da das Mufflon aber starke Schäden an der Felsvegetation verursacht, wurde es restlos entnommen - wie auch das Damwild, das nur zu Jagdzwecken gehalten wurde. Lange Zeit besetzte man die Thaya mit Bachsaibling und Regenbogenforelle, das wurde ebenfalls eingestellt, da die Regenbogenforelle die heimische Bachforelle verdrängt.
Translation - Czech 20 let Národního parku Thayatal a Podyjí
Ten, koho potkáváme v lese, voní po listí a plástvech medu,
po bobulích a mokré kúře:
jeho večeře sestávají ze slunka západu.
A slavík mu k tomu pěje, co může.
H. C. Artmann
1 Úvod
Až do 30. let minulého století panoval v Podyjí čilý ruch. Do Vranova a Hardeggu se stěhovali letní hosté, bušení z kovárny se prolínalo s šuměním potoka Fugnitz a smíchem hostů v zahrádkách restaurací. V mlýnech, které se ve velkém počtu nacházely u meandrující řeky, se mlelo obilí, v Lauerově mlýně (Lauermühle) se vyráběl papír. Mlýn Grubermühle byl zrekonstruován na luxusní hotel, na plovárně se cákaly děti a a vpředu parkovali své limuzíny majetní hosté. Hustá síť pěších stezek protínala údolí a vedla směrem nahoru k vyhlídkovým skalám. Romantické city a požitky občerstvovacích stánků lákaly turisty k hradním zříceninám. Na vodních plochách mlýna se pádlovalo, plavalo a hrálo vodní pólo.
Tuto dobu připomínají přebujelé zbytky hradeb hradních zřícenin a stržených mlýnů i tajuplná skalní sklepení, zchátralé terasy jsou svědky dřívějšího zemědělství. Vínu se daří na Šobesu odjakživa. Veselí návštěvníci zahrádek jsou obsluhováni stejně jako dříve, po kamenech zelených od vodních rostlin na hrázi mostu přes řeku Dyji u Hardeggu stále šumí řeka. Po mostě se procházejí turisté, rodina pozoruje ryby v čiré vodě jantarové barvy, která odráží sluneční paprsky. Nahoře nade vším bdí tmavé kamenné zdi hradu. Toto překrásné údolí navštěvují hosté z blízka i z dálky.
Navíc zde dostává velký prostor divoká příroda v celé své rozmanitosti. Nad lesy klesá čáp černý, s trochou štěstí jej zahlédnete chytat ryby v řece. Užovka plave ke břehu. Ledňáček se za letu třpytí jako diadém z drahokamů. Vrátili se bobři a vydry, udržují se kvetoucí louky na březích pro zachování pestrosti druhů, vážky, motýli, cvrkot cikád. Na skále se na slunci vyhřívá ještěrka dvoupruhá, užovka stromová prchá do skalní spáry. Na ztrouchnivělých kmenech pokácených stromů porostlých mechem rostou houby, pod nimi lezou brouci. Lesy se mění na prales. Při tom všem je nápomocen člověk. Člověk, který umí nehezky ničit a krásně tvořit.
S vášnivým zájmem jsem se začetl do mnoha výzkumných zpráv, které byly vypracovány na téma národního parku. Akademické publikace používají specifickou slovní zásobu odborných výrazů. Abychom pochopili jádro věci, je nutné porozumět tomu nejdůležitějšímu. Zde pomohou příslušné slovníky a Wikipedie. Při studiu jednotlivých témat a při psaní této knihy jsem tyto zdroje opakovaně používal. Wikipedie je celosvětovým projektem budování encyklopedie z otevřených obsahů. Tento „work in progres“ poskytuje (při troše jisté opatrnosti) opravdu dobré služby, jejichž odraz nalezneme v této knize - proto jsem se momentálně stal jak uživatelem, tak i aktivním podporovatelem tohoto projektu.
Na rakouské straně se nachází Národní park Thayatal (Nationalpark Thayatal) a na české straně Národní park Podyjí. Každý z těchto národních parků je založen na právních předpisech příslušného státu a má své vlastní správní centrum. Spousta lidí však bere oba národní parky jako jeden celek a obsahově se v žádném případě nemýlí, protože oba národní parky jsou navzájem propojené, nic se mezi nimi nenachází. Státní hranice, která je dělí, 'meandruje' téměř stejně jako Dyje. Obě správy parků sledují stejné cíle, čemuž odpovídá intenzivní spolupráce. Členství obou států v EU během jedné jediné generace drasticky změnilo celý region a vytvořilo nové životní podmínky pro lidi, zvířata a rostliny, a díky tomu i mnoho nových možností. V celém regionu již hranice nestála v cestě cyklistům ani turistům.
Jak lze jazykově naložit s touto 'jednotou dvojího'? Když bude řeč o 'balíčku dva v jednom', tedy přeshraničně o obou národních parcích současně, budeme hovořit o 'Národním parku Thayatal a Podyjí’, nebo o ‚obou národních parcích’. Pokud se však bude jednat o každý zvlášť, budeme je nazývat Národní park Thayatal a Národní Park Podyjí .
Tato kniha pojednává o tom, jak to bylo dříve, co se děje nyní, jak by to mohlo být v budoucnu v Národním parku Thayatal a Podyjí a v jeho okolí, o tom, co vytvořil člověk a jak se daří přírodě.
PŘÍRODNÍ OBLAST PODYJÍ
4 Dyje – od pramenů až po ústí
Moravská Dyje pramení v Českomoravské vrchovině u vesnice Stajiště, čtyři kilometry jihovýchodně od Třešti v nadmořské výšce 653 m. Po 68,2 km se v Raabs an der Thaya (410 m) spojuje s Německou Dyjí (Thayou).
Pramení v nadmořské výšce 657 m v blízkosti statku Mödershöf u obce Schweiggers ve Waldviertelu. Po 75,8 km se dostává do Raabsu, nultý říční kilometr.
Dyje se po 235,4 kilometrech v nadmořské výšce 147 metrů vlévá u Hohenau do Moravy. Zde hraničí Česká republika, Slovensko a Rakousko.
Silně meandrující tok řeky Dyje se mezi Raabsem a Znojmem zahlubuje hluboko do krajiny. Nad jejími břehy se tyčí na strmých skalách hrady a ruiny. Její vodní energii využívá mnoho malých hrází a několik větších přehradních nádrží. Dříve byly mlýny, pily a malé průmyslové podniky provozovány s kinetickou energií její vody, dnes slouží vodní turbíny k získávání elektrické energie. Přehradní hráze brání migraci ryb, velmi redukovaný stav ryb lze zachovat pouze díky umělé násadě.
Ať tak či onak, Dyje je krásným vodním tokem i na odlehlých úsecích mimo národního parku. Osamělé, občas nezastavěné břehy, útulná místa ke koupání, klidné vesničky a pozoruhodná města se svým historickým stavebním fondem tvoří maximálně vzácný komplex vysoké hodnoty. Na jedné straně podmiňuje spád 510 výškových metrů různé teplotní zóny podél toku Dyje, na druhé straně se navíc v přechodném pásmu oblastí Waldviertel a Weinviertel navzájem setkávají dvě různé klimatické provincie. V oblasti Národního parku Thayatal a Podyjí do sebe navzájem přechází chladnější, vlhčí, Atlantikem ovlivněné klima „České vysočiny“ a teplejší, sušší, panonské klima kontinentálního charakteru „Vídeňské pánve“.
Mezi Vranovem a Znojmem protéká řeka Dyje oblastí národního parku. v délce toku 45 km. Vzdušná čára mezi těmito oběma městy činí naproti tomu pouhých 16 km. Vzdálenost vodní cestou ztrojnásobuje množství záhybů a smyček řeky. Tekoucí voda formuje fluviální tvary ostrohů, vyhlodaných břehů, nárazových svahů, říčních teras, štěrkových lavic a nábřežních luk. Podél silně vinutých říčních smyček se mění expozice zemského povrchu vůči slunečnímu světlu, větru a dešti. Složky panonského klimatu jsou evidentní u každého na jih exponovaného svahu, u každé skály, složky atlantského klimatu na všech severních svazích, ve stinných korytech potoků Kajabach a Fugnitz. Maloplošně jsou diferencovány také geologické faktory lokality. Odráží se to v bohaté vegetaci, maloplošně se daří velmi rozdílné flóře. V Národních parcích Thayatal bylo dosud určeno celkem 1290 rostlinných druhů. Pro srovnání: v celém Rakousku, od panonských stepních jezer po ledovcové oblasti Alp, jich napočítáme 2950.
Téměř 500 druhům lišejníků se daří jakožto symbióze hub a řas na skále a na stromu, některé z nich jsou prvními nálezy v Rakousku. Zdomácnělo zde více než 950 druhů motýlů. Z toho má radost nejen 20 druhů tajuplných netopýrů, kterým slouží jako potrava, ale také veselé ptactvo. I jeho pestrost je pozoruhodná: vždyť na území obou národních parků bylo zdokumentováno více než 150 druhů ptáků, více než polovina z nich hnízdí v Thayatal.
V roce 2007 se do Rakouska opět vrátila plachá kočka divoká - po 35 letech nepřítomnosti. Dokazuje nám tím, že se ráda opět usidlují lokálně vyhubená zvířata, natolik je životní prostředí vhodné a přiměřeně chráněné. Znovu se usidluje také pilný bobr a nikdy zcela nevymizely hravé rodinky vyder. Chytrá liška, zlá lasička...Ano, vím, polidšťování zvířat v současnosti hraničí s tabu. Ale já vyrůstal s Brehmovým Životem zvířat. Rád jsem jako dítě listoval v bohatě ilustrovaných svazcích z knihovny mého dědečka, občas mi z nich pak předčítal. A kdo může s jistotou vyloučit, že nás chytrá sova potají přechytračí? Svým specifickým sovím způsobem, samozřejmě.
50 km od Znojma po proudu řeky míjí Dyje Chráněnou krajinnou oblast Pálava / Pavlovské vrchy. Vinařská vesnička Pavlov je obklopena vinicemi. Nejvyšší vyvýšeninou Pavlovských vrchů je Děvín s 554 metry. Patří k pahorkatině Waschbergzone a je současně nejzápadnějším vrcholem Vnějších Západních Karpat. Biotopy na jeho svazích zahrnují skalní, travnaté stepi a lesostepi s bohatstvím druhů, teplomilné bukové lesy a roklinové lesy na podkladu z jurského vápence. Již v době kamenné tuto oblast osídlili Kromaňonci, sbírali plody, lovili malá zvířata a mamuty, hádali se, milovali a procvičovali se v uměleckém řemesle. Venuše z Dolních Věstonic je keramická figurka stará až 29 000 let.
U řeky se střídají lužní lesy s přehradními nádržemi a jinými vlhkými nebo vodními biotopy. Na východ od Pavlovských vrchů leží kulturní krajina Lednice-Valtice - světové dědictví UNESCO . Pro zavlažování rozsáhlé anglické krajinné zahrady zámku Lednice byla Dyje schválně odkloněna a bylo založeno velké jezero s mnoha ostrůvky. Na mohutných dubech, posledních svědcích lužního pralesa, tvoří své kolonie volavky. Tuto jedinečnou krajinu rybníků a parků, která se rozprostírá až k baroknímu zámku Valtice, obohacuje novogotický zámek Lichtenštejnů, barokní stáje, romantické ruiny a akvadukty, klasicistický chrám, jeskyně, pavilóny, kolonády a minaret.
Od ústí řeky Dyje do Moravy začínají dolnorakouská evropsky chráněná území Luhy Moravy-Dyje a pokračují na jih podél Moravy . Dubovo-habrové lesy, lužní lesy s duby, jilmy, jasany, olšemi a vrbami, různé druhy luk, stepi, písečné přesypy a mnoho vodních toků jsou životním prostředím pro bohatou flóru a faunu. Zámecký park Marchegg přechází v divokou přírodu, kterou již po desetiletí udržuje Světový fond na ochranu přírody WWF. Turistické stezky a naučné stezky pomáhají objevovat obnovující se přírodu. Na mohutných dubech hnízdí čápi bílí. Na obloze se pohybují bukač velký, volavka bílá, čáp černý, kolpík, polák malý, luňák červený, motáci a orel mořský.
Ve starých ramenech a přítocích Moravy a Dyje plave čolek dunajský jako jeden z mnoha obojživelníků, škeble rybniční se zahrabávají do dna. Nacházíme se v cejnovém pásmu. Stav ryb se z 88 % skládá z kaprovitých ryb. Po setmění prohledávají dno malí sekavčíci zlatí a hledají drobná zvířata a mikroorganismy. Přitom neustále nabírají do úst písek, „přežvýkáním“ jej oddělují od stravitelných kousků a znovu jej vypuzují přes žaberní otvory. Bobři staví své hráze ve vodě, příbuzní sysli své hnízdní komory do sypké půdy suchých svahů.
Chráněné oblasti se rozprostírají na ploše 151 km2 až k ústí Moravy do Dunaje. Překvapivě a náhle zde z líné vody vyčnívají světlé vápencové skály zříceniny hradu Děvín. Jsme v Karpatech! Z jeho hradeb je velkolepý pohled do Hainburgu, k Hainburským vrchům a skrz zdánlivě nekonečné lužní lesy Moravy a Dunaje.
Národní park Dunajské luhy chrání jednu z největších souvislých, ekologicky do velké míry neporušených lužních krajin střední Evropy. Dunaj má zde díky stále ještě velmi volné dynamice odtoku charakter horské řeky. Současná celková plocha 96 km2 sahá proti proudu až k území města Vídeň, 65 % jsou lužní lesy, 15 % luční a 20 % vodní plochy. Rozšíření národního parku jsou stanovena ve státní smlouvě podepsané v roce 1996 mezi Rakouskou republikou a spolkovými zeměmi Vídeň a Dolní Rakousko. Pro rozsáhlou, velkoplošnou ochranu životního prostředí, která umožňuje přežití přírodního bohatství, jsme dále v prosinci 1984 obsadili krajinu Stopfenreuther Au, místo stavby dunajské elektrárny Hainburg.
Z pahorků oblasti Waldviertel a Českomoravské vrchoviny tečou tedy vodní molekuly Dyje do Moravy, Dunaje, Černého moře, během několika let protékají Bosporským průlivem a při tom od nás pozdravují Sulejmanovu mešitu, mistrovské dílo architekta Sinana (1490–1588). Jakmile za sebou nechají Istanbul, protékají Marmarským mořem a Dardanelami do Egejského moře. Mnoho vodních molekul Dyje, které viděly zevnitř ryby a ostatní mořští živočichové, se poté vypaří, jinde snad opět poskytnou chladný déšť. Jestlipak ještě i poté vědí, že kdysi tekly kolem ostrohu? Ano, moje molekuly na mne jednou v budoucnu asi zapomenou. Je to fér, ani já si jich nejsem příliš vědom.
Nezapomeň: jsi od přírody smrtelník a máš omezený čas, ale přemýšlením o přírodě jsi vystoupal k neomezenému a věčnému a pohlédl dolů na současné, budoucí a minulé.
Epikúros
6C Vetřelci v Národním parku - zacházení s neofyty (nepůvodními druhy rostlin) a neozoa (nepůvodními druhy zvířat)
Jako člověka, který rád cestuje, mě to pořád táhne do ciziny. S radostným zájmem se procházím po divokých stepních krajinách Národního parku Vašlovani v Gruzii, po tisíce let staré kulturní krajině na vulkanických svazích Etny i fascinujících městech, jako je Istanbul nebo Řezno. Všude nacházím něco cizího i něco důvěrného, ať už v národě Navahů v Arizoně (jejich vlastní jméno Diné znamená lidský národ) nebo na vinicích Markgräflerland mezi Černým lesem a Rýnem. Už v jedenácti letech jsem měl štěstí, že jsem viděl zasněžený Ararat, hrál jsem si s kurdskými dětmi a koupal se ve Vanském jezeře (Van Gölü), největším jezeře s hydrogenuhličitanem sodným na světě.
Cizí pro mne neznamená nebezpečné, přitahuje mne. Proto je pro mne snadné vidět i v neofytech („nových rostlinách“) a neozoa („nových zvířatech“) především to dobré. Ořešáky královské a trnovníky akáty mezi lisovnami střešních uliček jsou mi stejně sympatické jako slunečnicová pole v oblasti Weinviertel. Bez neofytů by byla chudší nejen naše flora divokých rostlin, ale i náš jídelní lístek a opravdu monotónní by byly i naše zahrady. Brambory, paprika, rajčata, kukuřice, zahradní jahody a dýně pocházejí všechny z Ameriky, bohužel i padlí a révokaz.
„Negativní pachuť pojmu neofyty se nás dotýká proto, že se určité procento přistěhovalých zplanělých druhů ukázalo být problematickými. Výši tohoto procenta lze odhadnout a dokonce předpovědět podle takzvaného pravidla desetiny (Tens rule): z 1000 zavlečených druhů zplaní jen 100, z toho se trvale usadí pouhých 10. Z těchto 10 druhů se stane „problematickým neofytem“ s nežádoucími účinky jen jeden druh. Za účelem vymezení od „bezproblémových neofytů“ je logické používání pojmu „invazivní druhy“, pouze ty způsobují nežádoucí účinky.”
Nejde o to paušálně odmítat vše nové, ale vyhnout se bezelstnému zacházení s novými rostlinami a zajistit právě v období oteplování předvídavé použití. Pokud začnou být například masově vysazované trnovníky akáty samy od sebe invazivní a budou utlačovat mou oblíbenou lesostepní vegetaci, budu přece jen horlivě hlasovat pro ochranu a zachování životního prostoru strdivky, sysla, ještěrky dvoupruhé, kudlanky nábožné a koniklece.
Jako neofyty označujeme rostliny, které za vědomé či nevědomé účasti člověka po roce znovuobjevení Ameriky Kolumbem 1492 (snad po Vikinzích) dostaly na území, na kterém se dříve přirozeně nevyskytovaly - ať už z jakékoli světové strany. Asi 27 % divoce rostoucích druhů cévnatých rostlin v Rakousku se řadí k neofytům.
Archeofyty („staré rostliny“) jsou rostliny, které se ve střední Evropě uchytily před rokem 1492. Od mladší doby kamenné zdomácněly jako kulturní rostliny ze Středomoří, východní Evropy a západní Asie. Pšenice, ječmen, jablka, hrušky, švestky, kaštany jedlé a víno jsou nám důvěrně známé. Spolu s nimi přicestoval plevel jako chrpa, vlčí mák a heřmánek. Mnoho archeofytů je dnes díky intenzifikaci nebo úloze obhospodařování půdy na červené listině ohrožených druhů. Archeofyty sice neplatí za domácí, jsou však především v ochraně přírody na rozdíl od neofytů považovány za původní.
Říční údolí jsou upřednostňovanými migračními koridory nejen pro člověka, ale i pro mnohé rostlinné druhy. Biotopy údolí Dyje jsou ovlivněny lidskými zásahy, dříve mnohem intenzivněji než dnes. Využívání luk bylo mnohem rozsáhlejší, bylo spásáno mnoho strmých svahů a suchých stanovišť. Škody způsobené stupňovým provozem elektrárny Vranov jsou nám známé, porost neofytů rovněž podpořila výstavba silnic a vzdušné vedení. Jak vyplývá z vědeckých zkoumání, z 1288 rostlinných druhů, vyskytujících se na území Národního parku Thayatal-Podyjí a v jeho blízkém okolí, je 116 neofytů. Jen málo z nich je problematických. S ohledem na ekologii, rozšíření a expanzivní tendenci jsou za invazivní považovány tyto druhy: trnovník akát (Robinia pseudacacia), netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera), křídlatka japonská (Fallopia japonica) a bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum). Bez cílených likvidačních opatření by expanze těchto rostlin vedla k masivnímu, nežádoucímu vytlačení vegetace blízké přírodě.
Trnovník akát (Robinia pseudacacia) byl zavlečen do Evropy od roku 1630 z východu Severní Ameriky
a přibližně od roku 1750 byl velkoplošně kultivován (vysázení pustin, medonosná rostlina, viniční tyčky pro pěstování vína, větrolamové pásy). Dřevo odolné proti hnilobě je současné ohebné, pevné a nanejvýš tvrdé. Rostlina je toxická, především její kůra a plody. Její nejedovaté květy lze smažit v těstíčku na smažené květy, zpracovávat na marmeládu nebo použít do nápojů.
Intenzivní rozšiřování trnovníku ve východním Rakousku stále trvá a jeho potlačení je velmi pracné. Má také masivní dopady na složení domácí vegetace. Silné nitridování půdy v důsledku symbiózy s hlízkovými bakteriemi v oblasti kořenů (jako u všech motýlokvětých - při pěstování jetele, řepky, vlčího bobu je to žádoucí) vede rychle ke kompletní změně porostu. Konkurenčně slabší rostliny jsou vytlačovány, počet druhů doprovodné vegetace dramaticky klesá. Vysoká odolnost trnovníku proti suchu jim umožňuje pronikání na extrémní stanoviště. V národním parku roste na hradním vrchu u Hardeggu, pod Maxmiliánovou skalní plošinou (Max Plateau), v lokalitě Steinerne Wand a mezi Devíti mlýny, Hnanicemi a Znojmem.
Mnoho suchých svahů sloužilo do poloviny 20. století ke spásání. Porosty trnovníku akátu se masivně rozrostly především kvůli zastavení pastvy. V oblasti Maxmiliánovy skalní plošiny byl trnovník akát vysazen již před 2. světovou válkou, stáří nejstarších stromů činí více než 80 let. Důvodem vysazování bylo zpevnění strmého svahu a vysoká atraktivita pro včely. Poprvé se akáty kroužkovaly v létě roku 2001: kúra se odstraní na 9/10 obvodu kmene a v následujícím roce zbývající kambium. Tato práce se provádí hned po odkvětu, neboť energetické zásoby stromu jsou v tomto období nejnižší. Stromy většinou reagují během několika týdnů shazováním listí. Přibližně dva měsíce po kroužkování začínají vyrážet přízemní pupeny. Vyrážet začínají i kořenové výhonky vzdálené několik metrů od kmene. Tyto výhonky se osekávají - opatření, opakující se od té doby každý rok. Dílčí populace díky tomu již odumřely.
Semena netýkavky žláznaté (Impatiens glandulifera) byla od roku 1839 dovezena z vlhkých údolí pohoří Himálaj do Anglie. Tato bylina je v podstatě pěknou rostlinou, ale s extrémně invazivní expanzí. Na území Národního parku Thayatal a Podyjí se jí daří na březích Dyje od roku 1995. V roce 2001 se po délce 1300 metrů vytvořil téměř uzavřený porost různé šířky (2 m až 20 m). V českém Národním parku Podyjí je rostlina likvidována od okamžiku prvního výskytu. Rozsáhlé porosty na rakouské straně však vedly k soustavnému znovuusidlování této rostliny i na české straně. Správy obou národních parků se proto dohodly na koordinovaném postupu. Od roku 2000 se provádějí likvidační opatření po celém toku Dyje. Jednotlivé rostliny a menší porosty byly v období mezi červnem a zářím ručně vytrhávány, větší porosty byly posečeny. Protože jsou některé úseky říčního údolí jen stěží pěšky dostupné, musela být likvidační opatření na některých úsecích NP Podyjí prováděna z lodi. Až na některé menší porosty tato rostlina z národních parků vymizela.
Křídlatka japonská (Fallopia japonica) se vyskytuje především v oblasti Hardeggu a Merkersdorfu. Pouze jediné stanoviště se nalézalo mimo lidská obydlí přímo v národním parku na břehu Dyje. Porosty křídlatky jsou relativně malé, rozloha expanzních ploch kolísá mezi 4 m² a 100 m². V případě porostů poblíž obcí se vesměs jedná o silniční náspy s ruderální vegetací. Sečením rostlin se docílilo podstatné redukce. Porost u potoka Fugnitz v Hardeggu byl navíc téměř zlikvidován působením povodně v roce 2006.
Bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) byl v 19. století importován z Kavkazu jako okrasná rostlina do Velké Británie. Od poloviny 20. století dochází ve střední Evropě k jeho invazivnímu rozmnožování. K rozšiřování bolševníku velkolepého přispělo i to, že je této rostlině podsouván hospodářský užitek. Byl doporučován jako medonosná rostlina. V lesním hospodářství byl používán proto, aby husté porosty této rostliny poskytly dodatečný kryt zvěři a lidé byli přesvědčeni, že pomáhá zpevňovat svahy. V roce 2006 se v národním parku poprvé objevily ojedinělé exempláře bolševníka velkolepého. Několik rostlin se nacházelo na břehu Dyje, jiné v oblasti krmení zvěře. Likvidační opatření se provádějí pečlivě, protože v případě většího rozšíření by byly nutné enormní výdaje po dobu několika let. Rostliny se vykopávají a odstraňují před tvorbou semen.
Při likvidaci i na malém prostoru jsou nutné rukavice, ochranný oděv, ochranné brýle a případně ochrana dýchání. U citlivých jedinců postačí již jednoduchý kontakt s povrchem listů k tomu, aby se začaly tvořit zánětlivé a bolestivé puchýře. Podráždění kůže a puchýře mohou způsobit mokvající rány, které přetrvávají po několik týdnů a jsou doprovázeny trvalou změnou pigmentu. Reakce mohou být také spuštěny až po několika dnech po kontaktu, a to zářením slunečního světla na postiženou pokožku. Následkem kontaktu s rostlinou také může být horečka, nadměrné pocení a porucha krevního oběhu. V horkých dnech může dojít již při delším pobytu v bezprostřední blízkosti rostlin k výše popsaným jevům nebo také k dechové nedostatečnosti. Fototoxické furanokumariny mohou způsobit akutní bronchitidu.
Nutno přiznat, že není těžké nechat se vmanévrovat do přehnaných katastrofických scénářů. ‚Příroda’ určitých oblastí, kterou bychom ponechali sobě napospas, by přece nezůstala tak, jak byla, nýbrž by se během několika desetiletí masivně změnila. Pokud se tomu chceme vyhnout, je bezpodmínečně nutný rozsáhlý územní management.
Labuť velká, bažant, norek, divocí králíci, ondatra, muflon, daněk, psík mývalovitý, mýval, pstruh duhový a jiná zvířata patří k nepůvodním zvířatům (neozoe), která se mohou procházet po národních parcích nebo v nich zdomácněla. Pouze mufloní a daňčí zvěř byla zařazena jako problematická. Mufloni byli dříve chováni v československé oboře, která se nacházela na území obce Horní Břečkov přímo u železné opony. Po jejím odstranění se stala netěsnou i obora, a tak se dostali na svobodu. Na skalnatých svazích údolí Dyje se cítili dobře a rozšířili se také na rakouskou stranu. Protože však muflon způsobuje silné poškození skalní vegetace, byl beze zbytku odstraněn - stejně jako daněk, který se choval pouze k loveckým účelům. Dlouhou dobu byl v Dyji nasazován pouze siven a pstruh duhový, což bylo rovněž zastaveno, protože pstruh duhový vytěsňoval původního pstruha potočního.
Stay up to date on what is happening in the language industry
Buy or learn new work-related software
Bio
Ich arbeite seit ca. 20 Jahren als beeidigte Übersetzerin der deutschen Sprache -
als selbstständig erwerbstätige Person.
In meinem Gerichtstagebuch habe ich z.Z. ca. 2200 Einträge.
Ich mache Übersetzungen für tschechische, deutsche und österreichische Staatsanwaltschaften, tschechische Polizei und Gerichte, aber auch für andere Kunden und Agenturen - z.B. technische Übersetzungen, Reiseführer, Verträge usw.
Ich bin Mitglied eines Teams der externen Übersetzer für
Übersetzungen ins Tschechische für die deutsche Firma SAP.
Ich nehme regelmäßig an Schulungen und Seminaren teil, z.B. mittels der Kammer der tschechischen beeidigten Übersetzer, bei welcher ich auch die Mitgliedschaft habe.
Bei meiner Arbeit benutze ich auch SDL Trados, und zwar die Versionen 2011 und 2014.
Keywords: german, czech, sworn translations, legal, SAP, technology, big experience
Portfolio